Beauvoir, Simone de (1908–1986) | RPM č. 9

Filosofka, spisovatelka, autorka mnoha sociálních esejů a přísná ateistka Simone de Beauvoir (celým jménem Simone Lucie-Ernestine-Marie-Bertrand de Beauvoir) se narodila 9. ledna 1908 v Paříži do vážené středostavovské rodiny. Její jméno je zmiňováno především v souvislosti s francouzským existencialismem1 a její spisovatelská, filosofická i životní dráha je těsně spjata s životem a tvorbou Jeana-Paula Sartra.2
Předsevzetí zasvětit svůj život psaní a studiu, učiněné v raném mládí, se jí podařilo naplnit dokonale. V roce 1929 úspěšně ukončila studium filosofie na pařížské Sorbonně a mezi lety 1931 a 1943 působila jako profesorka filosofie. Nejprve na středoškolské úrovni na lyceích v Marseille, Rouenu a Paříži, a posléze na Sorbonně. V roce 1943 svou profesorskou kariéru ukončila, aby se následně věnovala výhradně spisovatelské činnosti.
Filosofický zájem Simone de Beauvoir se soustředil na studium otázek týkajících se podstaty lidské existence. Formální filosofické vzdělání, které získala během studií, využila jako základ pro formulaci revolučních tezí feminismu a existencialismu.
Vzájemné přátelství a spolupráce s Jeanem-Paulem Sartrem ovlivňovalo Simone de Beauvoir po celý život, od konce jejích univerzitních studií až po Sartrovu smrt v roce 1980. I díky Sartrovu vlivu se jí podařilo koncipovat “svou dráhu romanciérky s filosofickým pozadím”.3 Existencialismus v pojetí Simone de Beauvoir a Jeana-Paula Sartra ve své době nabízel alternativu pro ty, kteří se odmítali ztotožnit s komunismem, a přesto jim nebyl cizí ideový základ socialismu.
Zveřejněním filosofické eseje Pyrrhus et Cineas (Pyrrhus rozmlouvá s Kineou, 1945) začalo období, které Simone de Beauvoir později nazvala “morální fází života”. Stanovení takzvané nové morálky vycházející z dvojsmyslnosti a dvojznačnosti člověka pak bylo hlavním tématem dalších existencialistických úvah a esejů, které Simone de Beauvoir zveřejňovala časopisecky. Toto období vyvrcholilo její nejdůležitější filosofickou prací Pour une morale de l'ambiguité (Etika dvojznačnosti, 1947). Ukázalo se, že umění diskuse a polemiky je jí vlastní stejně jako umění beletristické; v literárním světě byla již v té době známá díky své prvotině L´invitée (Návštěva, 1943). Odhaluje v ní svou nechuť k tradičnímu buržoaznímu způsobu života, se kterým se setkala u svých rodičů, a touhu po dosažení úplné partnerské harmonie. Dochází však k závěru, že totální sdílení je nemožné – v určitých okamžicích člověk zůstává osamocen.
Východiskem filosofických děl Simone de Beauvoir byla idea člověka jakožto svobodné bytosti a svoboda volby jakožto prvotní a nejdůležitější hodnoty, kterou lze poměřovat morálnost a nemorálnost lidského jednání; správné jednání svobodu jednotlivce zvyšuje, zatímco nesprávné jednání ji omezuje. Přes veškeré osobní i myšlenkové sympatie, které Simone de Beauvoir vázaly k Jeanu-Paulu Sartrovi, jí nebyl příjemný přídomek existencialistky, jejž jí jejich vzájemný vztah vynesl. Příznačnější by bylo přistupovat k ní jako k bojovnici za sociálně spravedlivější svět. Svědčí o tom její veřejná kritika francouzských kolonizačních operací v Alžírsku, otevřená obhajoba potratů, boj za bezpečnost práce v továrnách, obhajoba práv starých občanů a marxisticky orientované socialistické smýšlení.
Simone de Beauvoir byla významnou obhájkyní ženských práv a hodnot. Metodou filosofické analýzy, která byla pro její tvorbu příznačná a která je rovněž považována za výsledek její profesní spolupráce se Sartrem, zpracovala své postřehy o životě a roli žen ve společnosti v knize Le deuxiéme sexe (Druhé pohlaví, 1949). Osou díla je poukaz na skutečnost, že ženy jsou považovány za “ty druhé”, což Simone de Beauvoir doplnila svým tvrzením, že “ženy se nerodí, ale jsou utvářeny”. Tyto základní myšlenky rozváděla v širokém historickém kontextu. Za zdroje informací jí sloužila literatura, mytologie a historická fakta. Snažila se tak dokázat, že kořeny útlaku žen sahají hluboko do minulosti. Kniha byla od svého vzniku považována za jednu z nejucelenějších deklarací ženské nezávislosti.
Zájem o morálku jednotlivce, emancipaci všech lidí, o sociální spravedlnost a nápravu křivd spáchaných kolonizační rozpínavostí Francie postupně svedl existencialisty včetně Simone de Beauvoir od čistě akademické práce ke skutečnému ideologickému boji s oficiální mocí a jejími dogmaty. Jednalo se však výhradně o boj literárně-polemický. Tím si existencialisté vysloužili nálepku autorů takzvané angažované literatury4, kterou nově se objevující umělecké směry nového románu a absurdního divadla a literatury shodně odmítaly.
Konkrétní události i vlastní zážitky z období ideologických svárů, a to od konce druhé světové války do roku 1954, zpracovala Simone de Beauvoir ve velké románové fresce Les Mandarins (Mandaríni, 1954). Román vyznamenaný Goncourtovou cenou byl i přes autorčiny protesty považován za silně autobiografický.
Celý svůj bohatý život Simone de Beauvoir shrnula v memoárové trilogii Mémoires d´une jeune fille rangée (Paměti pořádného děvčete, 1959), La force de l´âge (Zralý věk, 1960) a La force des choses (Síla věcí, 1963). První díl líčí její životní a literární počátky, druhý předválečné a válečné údobí zrodu existencialismu a působení hnutí odporu za okupace, třetí díl se zabývá celou poválečnou dobou až do roku 1960.
Další významná díla Simone de Beauvoir jsou: Tous les hommes sont mortels (Všichni lidé jsou smrtelní), 1946, román; L´Amérique au jour le jour (Amerikou den za dnem), 1950, cestopisná reportáž; Priviléges (Privileje), 1955, eseje; La longue marche (Dlouhý pochod), 1957, esej o Číně. Po Sartrově smrti vydala La cérémonie des adieux suivi de Entretiens avec Jean Paul Sartre (Rozhovor s Jean-Paul Sartrem), 1984, rozhovory a korespondence.
Simone de Beauvoir zemřela 14. dubna 1986 v Paříži.


Eva Vránková
 

Poznámky
1)
Existencialismus je filosofický směr, který se původně rozvinul na půdách německých univerzit krátce před první světovou válkou. Hlavním zájmem existencialistů byly úvahy o existenci člověka. Mezi základní teze patřilo například to, že člověk je osobně zodpovědný za svůj život, že existenci nelze popsat racionálními kategoriemi, lze ji pouze nepřímo zakusit. Existence nemá žádné substanciální jádro a její analýza je možná jen z toho hlediska, “že” jest a “jak” jest. Zvláště ve francouzském existencialismu bylo běžné uchylovat se při rozkrývání existenciálních stavů k jejich demonstraci prostřednictvím literárního zpracování.
2) Sartre, Jean-Paul (1905 – 1980), francouzský filosof a spisovatel, představitel existencialismu. Po druhé světové válce se angažoval ve francouzské i mezinárodní politice, věnoval se analýzám tehdejší situace, psal politické komentáře. Kromě vlastní literární tvorby (romány, eseje, dramata) věnoval pozornost teoretickým problémům estetiky a literatury.
3) cit. Patočka, J.: Francouzský existencialismus a Simone Beauvoirová (doslov) IN: Beauvoirová, S. (1967): Druhé pohlaví. Orbis, Praha. s. 390.
4) Angažovaná literatura je označení pro literaturu mravně a politicky bojující.
 

Literatura
http://www.trincoll.edu/depts/phil/philo/phils/beauvoir.html
http://www.connect.net/ron/beauvoir.html
http://www.philosophypages.com/ph/beav.htm
http://www.kirjasto.sci.fi/beauvoir.htm
Kolektiv autorů: Filosofický slovník (1995). FIN, Olomouc.
Patočka, J.: Francouzský existencialismus a Simone Beauvoirová (doslov) IN: Beauvoirová, S. (1967): Druhé pohlaví. Orbis, Praha.
 

<<Archiv čísla 9

Kompletní heslář >>

 

NAVRCHOLU.cz