Cenzura | RPM č. 2

C. chápeme jako regulaci informací a jiných vyjádření vzhledem k předem určeným hodnotám. Nejběžnější formou c. je tzv. autocenzura jedince samého, jenž neartikuluje některé názory či hodnoty, které nejsou v souladu s hodnotami a názory jeho společnosti. Je prováděna pod tlakem sankcí za nepřípustné chování. C. obecně je tedy neodmyslitelnou součástí společenského života.
V systému masmédií je instituce c. pevně zakořeněna. Hodnoty, na jejichž základě je cenzura prováděna, jsou většinou diktovány státem či obdobnou autoritou. Stát byl v historii často zřizovatelem c. úřadů, běžně je svoboda tisku regulována právními systémy států.
Obhajoba c. je vedena na základě deklarované ochrany zájmů nejrůznějších skupin, většinou relativně snadno zranitelných (např. regulace vysílání vhodného pro děti). Další oblastí silného vlivu c., která je právně ošetřena, jsou tzv. státní či národní zájmy.
Do této oblasti spadá i válečná c. Podle mnoha válečných teoretiků i praktiků je nutnost regulace zpravodajských informací v období válečných konfliktů životně důležitá. Tento názor vyjádřil ve svém díle O válce (1832) Carl von Clausewitz, zastával jej i Winston Churchill.
V těchto situacích lze hovořit o dvojím směřování c. zásahů: vně hranice státu či jiné oblasti zájmu a dovnitř. Pokud média uveřejňují přesné informace vojenského charakteru, může být nepřítel informován stejně dobře a často lépe než druhá strana sporu, jak se také ukázalo v padesátých letech 19. století při zpravodajské činnosti W. H. Russella v krymské válce. Obdobným způsobem lze činnost médií využít k dezinformaci nepřítele. Při působení vně hranice jde také o ovlivňování světového veřejného mínění, které se přiklání na stranu předpokládaných “bojovníků za spravedlnost”.
V případě vnitřního působení c. je ovlivňováno utváření mínění vlastního obyvatelstva a vojska. Příliš realistické a kruté zobrazování dění na bojištích by mohlo vést jednak ke snížení podpory, a také k demoralizaci v řadách vojska.

Barbora Vacková
 

Literatura
Kunczik, M (1995): Základy masové komunikace. Praha: Karolinum.
O’Sullivan, T. — Hartley, J. — Saunders, D. — Montgomery, M. — Fiske, J. (1994): Key concepts in Communication and cultural studies. London: Routledge.
Watson, J. — Hill, A. (2000): Dictionary of Media and Communication Studies. London: Arnold.

 

<<Archiv čísla 2

Kompletní heslář >>

 

NAVRCHOLU.cz