Cixous, Hélèn (1937) | RPM č. 9

Francouzská spisovatelka a esejistka. Spolu s L. Irigaray a J. Kristevou patří mezi nejvýznamnější francouzské postlacanovské a poststrukturalistické feministky. Její pojetí rodové diference vychází zejména z Lacanovy a Freudovy psychoanalýzy, Saussurova strukturalismu a Derridovy dekonstrukce.
Narodila se v Oran, v Alžírsku, avšak studovala ve Francii, kde v roce 1968 obhájila svoji disertační práci o Jamesi Joyceovi. Učila na celé řadě univerzit po Francii: Université de Bordeaux (1962), Sorbonne (1965-67) a Nanterre (1967). Krátce po studentských bouřích roku 1968 se podílela na založení experimentální a alternativní Université de Paris VIII ve Vincennes (spolu s Cixous zde působili Gérard Genette, Michel Foucault, Tzvetan Todorov, Félix Guattari a Gilles Deleuze). Publikuje od roku 1967, přičemž doposud vydala více jak padesát děl: romány, teoretické statě, eseje a divadelní hry. Je spoluzakladatelkou (spolu s Todorovem a Genettem) strukturalistického magazínu Poetique. V roce 1974 Cixous založila Centre de Recherches en Etudes Féminines, které bylo prvním centrem tohoto typu v Evropě. V současné době žije v Paříži, kde působí na Université de Paris VIII.
Klíčové pro feministickou kritiku jsou její vzájemně provázané (re)definice nevědomí, ženské sexuality a l´écriture féminine. Mottem jejího díla je osvobození subjektu ze svírajících a represivních dichotomií, které strukturují jazyk, myšlení a kulturu západního fal-logo-centrického světa (tedy světa soustředěného kolem falu a loga).
Dle Cixous je dichotomie muž/žena založena na univerzalizaci mužství jakožto atributu člověka, čímž je reprodukován patriarchální řád a ženy jsou podřizovány mužům. Proto je podmínkou ženské emancipace relativizace těchto dichotomií, přetvoření protikladů v pouhé rozdíly, které si již nenárokují univerzální platnost.
Cixous radikalizuje Lacanovu strukturalistickou psychoanalýzu Derridovou poststrukturalistickou dekonstrukcí. Jejím cílem je rozvíjet takové strategie emancipace, které rozruší samotnou logiku identity a hierarchických protikladů a na místo nich ustaví rovnostářský pluralismus a anarchické zmnožování rozdílů. Toho lze dosáhnout dle Cixous tím, že maskulinní struktura kultury bude nahrazena femininní strukturou, která je ve svém základu decentrovaná. Proto Cixous vyzývá ženy k tomu, aby začaly hledat adekvátní umělecké i životní formy svého výrazu, aby se začaly vyjadřoval “ženským” způsobem, aby v sobě nechaly promluvit ženu.
“Ženskost” – jakožto neesencialistická alternativa “ženství” produkovaného patriarchální kulturou – je v patriarchátu potlačována. Cixous “ženskost” vymezuje zejména na základě specifické formy ženské sexuality, kterou popisuje termínem jouissance. Jouissance odkazuje k tělesné rozkoši, která přichází v momentě zhroucení kultury do přírody. Tato specificky ženská rozkoš je vždy spojena se ztrátou sociálně konstruovaného a tudíž disciplinovaného Já, je útěkem z vlivu ideologie, která formuje naši subjektivitu. Jouissance je organická rozkoš těla zbaveného kontroly.
Dalším inherentním rysem ženské sexuality je bisexualita. Cixous však bisexualitou nemíní androgynní subjekt, nýbrž subjekt, ve kterém je potlačena jak maskulinita tak feminita. Bisexualita odkazuje spíše k sexuální mnohoznačnosti subjektu, k jeho otevřenosti. S tímto souvisí i boj za redefinici ženského kastračního komplexu. Dle Cixous je nutno vnímat absenci penisu ne jako prokletí, nýbrž jako požehnání. Ženy mají radostně přitakat svému údajnému vykleštění, jehož symbolem je dle Cixous smích Medůzy. Pohled na tuto mýtickou postavu petrifikuje, což bylo dle Freuda důsledkem kastrační úzkosti (Medůza zastupuje ženské genitálie, při pohledu na něž si chlapec uvědomí, že by mohl být vykastrován). Smích Medůzy je pak přitakáním těm rysům žen, které patriarchální společnost chápala jako příznak jejich méněcennosti. Žena musí přestat poměřovat svou existenci mužskými kritérii a začít se vyjadřovat ze svých vlastních zdrojů, které se nacházejí zejména v lacanovském imaginárnu, předoidipovské vrstvě psýché, v tělesném spíše než symbolickém.
V tomto kontextu Cixous vymezuje koncept l´écriture féminine, tedy takovou formu psaní, ve které se ženy zbaví všech patriarchálních pout a hierarchických dichotomií a vyjádří se v souladu se svým ukotvením v imaginární říši a v souladu se svou specifickou sexualitou. Psaní tak vytvoří odcenzurovaný vztah ženy k vlastní sexualitě. Proto žena musí nechat psát své tělo. Specifická forma ženského nevědomí a sexuality (jouissance) se totiž, podobně jako v případě Freudovy hysterické pacientky Dory, může projevovat v tělesných symptomech. Tělo tak hovoří o tom, co vědomí nepřipustí, nevědomí se vpisuje přímo do těla.
Nechat psát tělo, tedy představuje stav, kdy tělo fyzicky reaguje na text (v tomto kontextu Cixous zavádí neologismus “sext” složený ze slov “sex” a “text”). Sext musí vyjadřovat takovou formu rozkoše (jouissance), která je mimo jazyk, mimo fal-logo-centrismus, mimo diskurz. Ženská sexualita je nereprezentovatelná v rámci fal-logo-centrického symbolického řádu. Ženský jazyk a formy vyjadřování nedávají v symbolickém světě smysl. Ženské psaní totiž smaže rozdíly mezi mluvou a textem, mezi řádem a chaosem, mezi smyslem a nesmyslem.V posledku je l´écriture féminine nedefinovatelné a nepopsatelné, neboť definování znamená určení místa v určité struktuře, což femininní psaní vylučuje. Nelze jej popsat, teoreticky uchopit a pochopit. To však neznamená, že neexistuje. Nelze jej definovat, lze si jej však představit.
Hlavním cílem ženského psaní je podkopání binárních opozic a prostředkování ryze ženské sexuality a formy myšlení a bytí. Cixous usiluje o rozvíjení nedichotomických uměleckých a životních forem a způsobů reprezentace. Proto ve svých textech hojně užívá parodie, paradoxu, metafory, protikladu. Její psaní je extatickým stavem mysli a těla, její koncept l´écriture féminine má poskytovat únik z kulturního, náboženského, sexuálního a jazykového systému represe.
Cixous je přesvědčena, že žádné sociální změny nelze docílit bez změny jazyka. Proto jí jde o překonání systému jazyka, myšlení a kultury založené na hierarchických protikladech. Kulturně-symbolická emancipace je totiž podmínkou emancipace ekonomické a politické.
Mezi významná díla H. Cixous (z nichž většinu vydala ve francouzském feministickém vydavatelství Des Femmes) patří: Le prénom de Dieu (1967), Dedans (1969), Le Troisième Corps (1970), Prénoms de personne (1974), La Jeune née (1975), Souffles (1975), Le rire de la Méduse (1975), Portrait de Dora (1976), Vivre l´orange (1979), Le Livre de Promethea (1983), Entre l'écriture (1986), Hélène Cixous: Photos de racines (1994).

Michal Šimůnek
 

Literatura
Barša, Pavel 2002. Panství člověka a touha ženy. Feminismus mezi psychoanalýzou a postrukturalismem. Praha: SLON.
Gallop, Jane 1982. The Daughter´s Seduction. Feminism and Psychoanalysis. Ithaca, New York: Cornell University Press.
Sarup, Madan 1993. An Introductory Guide to Post-structuralism and Postmodernism. New York, London, Toronto, Sydney, Tokyo, Singapure: Hemel Hempstead.
Sellers, Susan (ed.) 1988. Writing Differences: Readings From the Seminar of Hélèn Cixous. New York, N.Y: St. Martin´s Press.
Shiach, Morag 1991. Hélèn Cixous: A Politics of Writing. London: Routledge.
www.erraticimpact.com/~feminism/html/women_cixous.htm
www.colorado.edu/English/engl2010mk/cixous.lec.html
www.egs.edu/resources/cixous.html
www.engl.niu.edu/wac/cixous_intro.html
 

<<Archiv čísla 9

Kompletní heslář >>

 

NAVRCHOLU.cz