Hegemonie | RPM č. 11

Významný koncept hegemonie se v odborné terminologii mediálních a komunikačních studií – a nejen jich – objevil zásluhou italského myslitele Antonia Gramsciho (1891 – 1937). Ten hegemonií označuje schopnost dominantních tříd uplatňovat ve společnosti sociální a kulturní vůdcovství, jež však není realizováno přímo prostřednictvím násilí, ale spíše nepřímo – prostřednictvím ekonomické, politické a kulturní manipulace.
Hegemonie se stala středem intelektuálního projektu, ve kterém se Gramsci snažil popsat a vysvětlit základy kontroly mínění veřejnosti v rozvinutých, pozdně moderních, kapitalistických společnostech. Gramsci pracuje se dvěma mody kontroly sociálních a kulturních formací. Prvním je dominance, druhým je souhlas či konsensus. Dominance jako nadvláda dominantní třídy za použití fyzické síly je podle Gramsciho typická především pro starší společnosti, v moderních společnostech převládá souhlas založený na jakémsi oboustranně výhodném „výměnném obchodu“ mezi vedoucí politickou silou a ovládanou masou. Podle Gramsciho je hegemonie v moderních parlamentních režimech charakterizována kombinací síly a souhlasu, které se vzájemně vyvažují, aniž by síla významně převažovala nad souhlasem.
Hegemonii musíme oddělit od dalších pojmů obcujících s mocí, jako je například ideologie, jež odkazuje k záměrnému zkreslování sociální reality za účelem prosazení určitých zájmů. Na druhé straně spektra stojí hodnoty, které vyjadřují sdílené sociální normy spojující rozdílné sociální vrstvy a třídy. Gramsciho koncept hegemonie je situován mezi ideologií a hodnotami. Na rozdíl od hodnot je hegemonie politicky konstituována a na rozdíl od ideologie neodráží instrumentální zkreslení a manipulaci obrazů a informací. Moc hegemonie jako takové je permanentně uskutečňována skrze kulturní hodnoty, normy, názory, přesvědčení, mýty a tradice. Ty zdánlivě „patří lidem“ a existují mimo partikulární vládní a třídní systém, nicméně slouží k ochraně stávajícího mocenského pořádku. Proto je v mediálních studiích hegemonie považována za mocnější a přesvědčivější mocenský nástroj než ideologie, neboť hegemonie je skrytá, plíživá a diskursivní, její síla je ve znakové podstatě mediovaných obsahů. Tyto znaky šířící hegemonii nemusí být recipienty mediovaných obsahů nutně a jednoduše ztotožňovány s mocenským bojem nebo uskutečňováním nadvlády tříd či sociálních skupin a obecně s politikou vůbec.
Síla hegemonie je postavena na třech vzájemně provázaných pilířích. Prvním z nich je pilíř ideový, kterým je tradice. Ta dává uměle konstruované hegemonii zdání přirozenosti a neměnnosti, spojuje jednotlivce s minulostí, která tak získává mytický status. Druhý pilíř hegemonie je institucionální. Instituce jako církev, masová média, škola či celý vzdělávací systém jsou ovládány dominantní třídou a většinou jsou také v jejím vlastnictví. Tyto instituce v praxi realizují přenos tradic a hodnot vyznávaných mocenskou elitou a patří tedy mezi nejzásadnější síly formující dominantní konsensus ve společnosti. Třetí pilíř hegemonie, který můžeme nazvat jako procesuální, slouží k utváření homogenních sociálních formací. V tomto hegemonickém procesu jsou nejrůznější opoziční, reformátorská, kvazirevoluční či antisystémová hnutí a osoby inkorporovány do nitra systému. Zde již nepředstavují nebezpečnou sílu útočící či potenciálně ohrožující hegemonii stávající dominantní třídy, ale neškodnou a – především – systémovou entitu.
To ovšem neznamená, že hegemonie jedné vládnoucí skupiny nad podřízenou masou je nutně stálá a nezničitelná, stejně jako to neznamená, že existuje pouze jedna hegemonie. Gramsci ve svém ideovém konceptu nachází místo pro hegemonii i pro kontra-hegemonii. Kontra-hegemonie označuje sociální či mocenskou formaci odlišující se od té právě vládnoucí. Hegemonie tak rozhodně nemá totalitární charakter, naopak připouští možnost změny dočasné mocenské konfigurace, která neustále čelí kontra-hegemonním praktikám podřízených sociálních skupin. Podle Gramsciho je žádoucí, aby kontra-hegemonní síly neustále vyzývaly síly hegemonní na „ideový souboj“ o vůdčí mocenské postavení ve společnosti. Gramsci ze své marxistické pozice pojímal koncept hegemonie jako výzvu k boji.
 

Ivo Krsek

 

Literatura:
Gramsci, A. 1983. Selections from the Prison Notebooks. New York: International
Publishers
Herman, E. S. – Chomsky, N. 1988. Manufacturing Consent. New York: Pantheon Books
Jenks, Ch. 1995. Culture. London, New York: Routledge
Kouřil, V. 2003. „Předpoklady liberálního dorozumívání: Model propagandy E.S.Hermana a
N. Chomského.“ In: Média a realita, ed. by Volek, J., Binková, P., Brno: FSS MU Brno
Mosco, V. 1996. The Political Economy of Communication. London, Thousand Oaks ,
New Delhi: SAGE Publications
 

<<Archiv čísla 11

Kompletní heslář >>

 

NAVRCHOLU.cz