Média veřejné služby (ČT, ČRo, ČTK) | RPM č. 7

Česká televize
První pokusy o televizní vysílání na našem území probíhaly již od třicátých let 20. století, vývoj byl však přerušen druhou světovou válkou. Český rozhlas počítal se zřízením televizního studia již od roku 1947. V prvních letech své existence byla Československá televize (ČST) součástí organizace Československý rozhlas.
Veřejné zkušební televizní vysílání začalo 1. května 1953. Vysílalo se z pražského vysílače tři dny v týdnu, v létě pouze dny dva. Od devatenácti hodin televize vysílala čtené rozhlasové noviny s titulkem Posloucháte Rozhlasové noviny. První vlastní inscenace, Medvěd od A. P. Čechova, byla na programu v červenci. Od listopadu byly vysílacími dny úterý, pátek, neděle a čtvrtek. Vládní usnesení z 9. února 1954 televizní vysílání charakterizovalo jako pravidelné. Byl stanoven poplatek ve výši patnáct Kčs, a to od počátku roku 1955. K vysílacím dnům přibyly sobota a od října 1955 také středa. Kromě pondělí se tedy vysílalo celý týden. 31. prosince 1955 zahájilo svůj provoz ostravské studio. V listopadu 1956 se začalo vysílat z Brna.
V roce 1958 vzniklo propojení na trase signálu Praha–Ostrava–Bratislava. Od 29. prosince 1958 začala ČST vysílat každodenně, v pondělí byly zařazovány pořady z bratislavského studia. V únoru 1962 začalo vysílat i košické studio.
I když televizní vysílání organizačně zajišťoval Československý rozhlas, jeho techniku měl na starosti resort spojů. 29. listopadu 1957 přijala vláda usnesení, kterým zřídila Československý výbor pro rozhlas a televizi (ČVRT). V jeho rámci se pak ČST v roce 1958 osamostatnila a získala veškerou studiovou techniku. ČVRT byl zrušen již po dvou letech, 1. října 1959, a ČST se stala samostatnou organizací podléhající vládě.
V šedesátých letech se začala utvářet struktura ČST tak, jak později existovala s drobnějšími změnami až do doby před revolucí v roce 1989. Vláda v usneseních z let 1965 a 1967 rozhodla o vytvoření druhého vysílacího kanálu ČST. Takzvaná “dvojka” začala vysílat v květnu 1970. Ve stejném roce došlo v jejím rámci i k prvnímu pokusnému barevnému vysílání.
Podle Zákona o Československé televizi z roku 1964 byla ČST státní organizací s vedením podléhajícím vládě. V §1 se píše: “Československá televize svou činností založenou na politice Komunistické strany Československa provádí masově politickou a výchovnou práci, podporuje tvůrčí iniciativu lidu a přispívá k dovršení kulturní revoluce.” Pořadatelé jakýchkoli veřejných akcí byli povinni vyjít ČST vstříc, pokud je o to zástupci televize požádali.
Za činnost ČST podle zákona odpovídal ústřední ředitel, kterého jmenovala i odvolávala vláda. Činnost ČST na Slovensku řídil oblastní ředitel Československé televize pro Slovensko, kterého jmenovalo a odvolávalo předsednictvo Slovenské národní rady na návrh ústředního ředitele ČST.
V roce 1967 předsednictvo Národního shromáždění přijalo zákonné opatření o změnách v organizaci a působnosti některých ústředních orgánů. Rozdělením Ministerstva školství a kultury vzniklo nové Ministerstvo kultury a informací. Dále byl zřízen Výbor pro kulturu a informace, a to jako “iniciativní a koordinační orgán pro zásadní otázky v oblasti kultury a informací”. Členy výboru byli mimo jiné ústřední ředitelé Československé televize, Československého rozhlasu a Československé tiskové kanceláře. Předsedou výboru byl ministr kultury a informací.
Vzhledem k těmto změnám se obměnila i pravidla volby ústředního ředitele a oblastního ředitele pro Slovensko. Ústředního ředitele dále jmenovala a odvolávala vláda, a to na návrh ministra kultury a informací. Oblastního ředitele pro Slovensko jmenovalo a odvolávalo předsednictvo Slovenské národní rady na návrh pověřence Slovenské národní rady pro kulturu a informace.
Po přijetí zákona o federaci v roce 1968 a po nástupu nového vedení ČST došlo k dalším organizačním změnám. Bratislavské studio se stalo rovnocenným partnerem pražského studia, které do té doby mělo řídící postavení. V Bratislavě tedy studio přebralo zodpovědnost za televizní dění na Slovensku. Vznikla také Celostátní odborná komise, která koordinovala práci stejně zaměřených redakcí jednotlivých studií.
Tím začal proces oddělování České a Slovenské televize. V roce 1981 byl jako celostátní koncipován pouze první kanál, na druhém kanálu se začaly stále více prosazovat programy jednotlivých států. Počítalo se přitom se vznikem dvou variant vysílání na druhém kanálu, a to pro Českou a pro Slovenskou socialistickou republiku.
Po roce 1989 začalo v ČST docházet ke strukturálním změnám. Televize začala postupně plnit funkce média veřejné služby. Zákon o České televizi z roku 1991 ustavoval Českou televize se sídlem v Praze zcela oddělenou od státu: “Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu.” Zákonem byl definován i charakter “veřejnoprávního poslání” televize: “Jejím posláním je poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů, rozvíjet kulturní identitu národa a národnostních a etnických menšin v České republice, zprostředkovávat ekologické informace, sloužit k vzdělávání, výchově mladé generace a přispívat k zábavě diváků.”
V rámci procesu rozdělování Československé federace došlo i na ČST. Zákon z roku 1992 o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře ukončil devětatřicetiletou historii československé televize. Československá televize zanikla ke stejnému datu jako celá československá federace.
V následujících deseti letech se Česká televize musela vyrovnávat zejména s konkurencí komerčních televizí, které u nás začaly vysílat v rámci zavedení duálního systému vysílání. Znamenalo to zvýšený zájem o otázky sledovanosti pořadů, a tím otevření tématu veřejné služby. O obtížnosti řešení takových témat svědčí i fakt, že na postu generálního ředitele se v tomto období vystřídalo šest mužů. Z nich pouze Ivo Mathé zastával svou funkci po celé funkční období, a to až do roku 1998. Ostatní ředitelé buď sami rezignovali, nebo byli odvoláni radou. Tato rada se stala dozorčím orgánem televize.
Doposud nejviditelnější problémy se vyskytly na přelomu let 2000 a 2001, kdy došlo ke stávce zaměstnanců televize, kteří mimo jiné nesouhlasili s tehdejším jmenováním Jiřího Hodače na místo generálního ředitele. Stávkující podporovala i část veřejnosti a osobnosti veřejně činné. Tato krize vyvolala nejsilnější veřejnou debatu o úkolech veřejné služby a s tím spojené svobodě slova od roku 1989.

Český rozhlas
Pravidelné hodinové rozhlasové vysílání mohli posluchači slyšet od května 1923 z pražských Kbel. Oficiálně vznikla společnost Radiojournal, československé zpravodajství radiotelefonické, spol. s r. o., na základě zmocnění ministerstva pošt a komunikací 7. června 1923. Většinový podíl na společnosti měla firma Radioslavia – společnost pro výrobu přijímacích aparátů. V červenci byla Radiojournalu propůjčena licence ministerstva vnitra.
Kbelský vysílač sloužil do února 1925, kdy jeho funkci přebrala stanice ve Strašnicích. V tomto roce vstoupil do společnosti stát prostřednictvím státního podniku Čs. Pošta (51% kapitálu). Byl to výsledek úsilí o větší státní kontrolu nad rozhlasovým vysíláním.
Během následujících let začala vysílat studia v Brně, v Bratislavě a Košicích (v tomto pořadí). V dalších deseti letech se vytvořily základní formáty vysílání a vznikl model spolupráce mezi pražskou a regionálními pobočkami. Již na konci roku 1926 bylo vysílací schéma koncipováno pro celý den. Zvyšoval se také zájem o rozhlasové vysílání, což umožňoval také neustálý technický pokrok a rozšiřující se nabídka kvalitnějších přijímačů. Bylo možné vysílat přímo z nejrůznějších míst, kavárnami a společenskými sály počínaje a budovami vlády či veřejnými prostory konče (1. října 1926 J. Laufer komentoval první přímý přenos fotbalového utkání). 28. října 1933 zazněly poprvé jako rozhlasová znělka fanfáry z Vyšehradu. Od svých počátků Radiojournal využíval služeb agentury ČTK.
V květnu 1938 byla společnost zařazena mezi podniky registrované v zájmu státu a schůzí jednatelského sboru se od té doby jako poradce účastnil zástupce ministerstva národní obrany. Zřejmě jako reakci na události podzimu 1938 rozhodla společnost Radiojournal 28. prosince 1938 o přejmenování na Česko – Slovenský rozhlas, změna ovšem nebyla zanesena do rejstříku firem. Stát v té době jmenoval osm z jedenácti členů jednatelského sboru. 14. března 1939 došlo k osamostatnění Slovenského rozhlasu. V jednatelském sboru Českého rozhlasu čtyři ze sedmi míst obsadila vláda protektorátu. Poslední schůze tohoto sboru se konala 25. září 1940, poté ho nahradila německá intendantura.
Již od 9. května 1945 obnovil rozhlas svou normální činnost, v devatenáct hodin vysílal z pražských Vinohrad. Vysílání obnovila také studia z Banské Bystrice, Ústí nad Labem, Plzně, Hradce Králové, Českých Budějovic a Ostravy. V srpnu 1945 vznikla dohoda o ustanovení Československého rozhlasu.
28. dubna 1948 byly Český rozhlas a Slovenský rozhlas zestátněny (Zákon č. 137/1948 Sb., o postátnění Československého rozhlasu): “Na československý stát přecházejí veškerá práva a závazky Českého rozhlasu, společnosti s ručením omezeným se sídlem v Praze a Slovenského rozhlasu, spoločnosti s ručením obmezeným, so sídlom v Bratislave.” Vznikl státní podnik Československý rozhlas vedený generálním ředitelem a s oblastním ředitelem na Slovensku.
V roce 1952 byla organizace rozhlasu pozměněna podle sovětského vzoru. Vznikl Československý rozhlasový výbor (a o rok později opět zrušen). Redakce se rozdělily na politickou, literárně-dramatickou, pro děti a mládež a hudební. Vysílala celostátní stanice Československo (dříve Praha II, později Hvězda a nyní Radiožurnál), slovenská Bratislava a česká Praha. V roce 1954 začala po dokončené síti rozhlasu po drátě vysílat Praha III.
V roce 1957 se z Československého rozhlasu vydělila jako samostatná organizace Československá televize. Obě tyto organizace řídil Československý (respektive slovenský) výbor pro rozhlas a televizi, a to po stránce ideově politické, umělecké a kulturní, technické a hospodářské. Oba výbory byly poté k 30. září 1959 zrušeny a rozhlas i televize se staly samostatnými ústředními organizacemi podléhajícími vládě.
Od roku 1964, po vydání Zákona o Československém rozhlase, fungoval Československý rozhlas na stejném principu jako Československá televize. Lze říci, že od té doby vše, co se změnilo v legislativní úpravě televizního vysílání, mělo vždy svou obdobu i u vysílání rozhlasového. Pro organizaci Československého rozhlasu platila obdobná pravidla jako pro ČST.
Na začátku sedmdesátých let při přestavbě vysílání třetího programu vznikla česká stanice Vltava a slovenský Devín. Stanice Hvězda začala vysílat čtyřiadvacet hodin denně.
Opět stejně jako tomu bylo u České televize byl Zákonem o Českém rozhlasu k 1. lednu 1991 zřízen Český rozhlas se sídlem v Praze jako organizace oddělená od státu. Československý rozhlas zanikl ke stejnému dni jako československá federace.
Stejně jako Česká televize i rozhlas začal vysílat jako médium veřejné služby. Rozvoj tohoto vysílání však s sebou nepřinesl problémy takových rozměrů, s jakými se potýká vysílání televizní. Na činnost Českého rozhlasu dozírá Rada ČRo.
K dnešnímu dni vysílá Český rozhlas na šesti ze sedmi kanálů, které má k dispozici: ČRo 1 Radiožurnál, ČRo 2 Praha, ČRo 3 Vltava, ČRo 6 (stanice komentářů, několik let vysílání Svobodné Evropy), Radio Praha (ČRo 7 – vysílání do zahraničí). Na pátém kanálu vysílají regionální studia. Ta musí být ze zákona zřízena kromě Prahy (ČRo Regina) také v Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Brně, Ostravě a Ústní nad Labem (ČRo Sever). Dále vysílají regionální studia z Olomouce, Pardubic a Jihlavy. K Českému rozhlasu také patří Symfonicky orchestr ČRo, Dětský sbor ČRo a Dismanův rozhlasový dětský soubor.

Česká tisková kancelář
Krátce po vypuknutí první světové války vznikla ve Washingtonu Československá tisková kancelář, zároveň T. G. Masaryk založil v roce 1916 v Londýně Českou tiskovou kancelář. Zprávy pro legionářský tisk v Rusku sbíralo Československé telegrafní agentstvo. Tyto organizace lze považovat za předchůdkyně dnešní ČTK, kterou zřídilo předsednictvo Národního výboru československého 28. října 1918. Hned druhý den se začaly v tisku objevovat zprávy se signaturou ČTK. V listopadu pak přešel název ČTK i na českou redakci pražské kanceláře agentury Telegraphen-Korespondenz-Bureau z Vídně (Korbyro působící v Praze od roku 1867). O několik týdnů později vznikla obdobným způsobem brněnská pobočka ČTK. Korbyro zůstalo poté pro ČTK zdrojem zahraničního zpravodajství, zatímco ČTK se soustředila na vnitrostátní události.
Na počátku roku 1919 byla otevřena odbočka v Plzni a došlo ke spojení se Slovenskou tiskovou kanceláří (vznikla v Žilině v prosinci 1918). Následovalo otevření poboček v Košicích a Užhorodu. Na konci prvního roku existence tisková kancelář zprávy distribuovala radiograficky pomocí armádní vysílačky, později si pronajala rozhlasovou stanici v Satanicích u Prahy, odkud se průběžně vysílaly politické a komerční zprávy do jednotlivých odboček.
ČTK postupně uzavírala smlouvy se zahraničními agenturami (Havas, Reuter). Ve dvacátých letech začala distribuovat obrázky, začala také využívat telefonické spojení se zahraničními zpravodaji. Od počátku poskytovala zpravodajství vysílání Radiojournalu. Na základě smlouvy s ním se od června 1926 zpravodajství vysílalo přímo z budovy ČTK.
K ustálení organizační struktury tiskové kanceláře došlo až v roce 1930 po přestěhování do nové budovy, která byla zároveň sídlem tiskového odboru prezidia ministerské rady. Struktura ČTK zahrnovala: českou a německou redakci politického zpravodajství, redakci pro obsluhu odboček a zpravodajství z Národního shromáždění, redakci rozhlasových správ, oddělení sportovní, dvě obrázková oddělení, komerční zpravodajství (Pragoradio), oddělení inzertní a oddělení pro příjem telegrafických zpráv. Ve třicátých letech měla kancelář zahraniční zpravodaje v Paříži, Berlíně, Římě, Vídni, Krakově, Bělehradě, Záhřebu, Bukurešti a Sofii, zvláštní zpravodaje vysílala na jednání Společnosti národů v Ženevě. Zprávy z Londýna a Curychu přijímala na základě dohody s Reuterem. Domácí pobočky byly v Brně, Moravské Ostravě, Plzni, Bratislavě, Karlových Varech, Teplicích, Košicích, Užhorodu, Ústí nad Labem, Liberci, Olomouci a sezónně v Mariánských Lázních. Vznikl archiv, zprávy se ovšem pouze zakládaly a nezpracovávaly. Archiv vyhořel při Pražském povstání v květnu 1945. V roce 1937 bylo zahájeno vysílání do zahraničí.
Vývoj ČTK přerušila válka. V říjnu 1938 se v Bratislavě vrátili k názvu Slovenská tlačová kancelária a po 14. březnu 1939 se agentura zcela osamostatnila. Oficiální protektorátní agenturou se stala Česká tisková kancelář. Vysílání zpráv do ciziny skončilo, zahraniční zpravodajství agentura přebírala od německé DNB (Deutshce Nachrichten Büro), domácí zpravodajství kontrolovala protektorátní vláda a nacistické úřady. Necenzurované zůstalo pouze kulturní zpravodajství. Svobodná ČTK byla nadále řízena z Londýna, od roku 1940 i New Yorku, spolupracovali s ní zpravodajové v Paříži, Římě, Bělehradě a Sofii. Po návratu z exilu musela kancelář začínat znovu téměř bez technického zázemí. Na začátku roku 1946 bylo obnoveno vysílání do zahraničí a o tři roky později měla agentura funkční redakce ve všech devatenácti krajích republiky.
V listopadu 1950 se ČTK spojila se Zpravodajskou agenturou Slovenska, která vznikla při povstání v Banské Bystrici v roce 1944. V padesátých letech vydání každé zprávy schvaloval politický sekretariát agentury, v roce 1953 měla pouze dva zahraniční zpravodaje a veškeré ostatní zahraniční zpravodajství přebírala od sovětské agentury TASS. Od roku 1954 prováděla ČTK monitoring zahraničních rozhlasových stanic, nebyla to ovšem běžná služba, byla určena pro zvláštní klienty.
V průběhu šedesátých let začalo fungovat dálnopisné spojení na okruzích Praha – Paříž – Londýn a Praha – New York – Washington, které zajistilo spojení po čtyřiadvacet hodin denně. V roce 1970 se stala ČTK členem Evropské aliance tiskových agentur. Bylo to v době, kdy se na chodu Kanceláře podepsala normalizace, což je vidět například na charakteru služeb, které ČTK poskytovala v oblasti zahraničního zpravodajství. Organizační řád z roku 1981 je kategorizoval do čtyř skupin: běžné zpravodajství určené ke zveřejnění, na základě informací západních agentur a tisku zvláštní zpravodajství pro informaci šéfredaktorů, neveřejné zpravodajství pro úzký okruh stranických a státních činitelů a zvláště tajné zpravodajství pro vyčleněný okruh špiček KSČ.
Po listopadu 1989 se agentura zbavila stranického vedení a usilovala o nezávislé a nestranné zpravodajství. Vedle veřejné služby svou činnost začala pojímat také jako službu platícímu zákazníkovi. Je ovšem stejně jako ostatní média veřejné služby kontrolována vlastní radou, Radou ČTK.
V roce 1991 zahájila agentura vysílání zpravodajské rozhlasové stanice RadioPlus. O rok později přijatý zákon o České tiskové kanceláři však ČTK rozhlasové i televizní vysílání zakazuje, a tak byla činnost rádia zastavena. V roce 1991 se také pod zprávami agentury začala objevovat signatura ČSTK, která byla na Slovensku užívána již od roku 1968. Na Slovensku začala v této době tisková kancelář užívat zkratku TK SR. V roce 1992 se tamní pobočky osamostatnily a v listopadu vznikla nezávislá Tisková agentura SR Slovakia se signaturou TASR. Česká agentura se znova vrátila ke značce ČTK. 14. července 1996 vyšlo první číslo internetových novin ČTK České noviny.
Dnes má ČTK krajské redakce v Karlových Varech, Mostu, Ústí nad Labem, Liberci, Kladně, Plzni, Praze, Hradci Králové, Vlašimi, Českých Budějovicích, Jihlavě, Ostravě, Olomouci, Zlíně a Brně. Zahraniční zpravodajové jsou v Rusku, v Polsku, na Slovensku, v Rakousku, v Německu, v Belgii, ve Francii, ve Velké Británii a ve Spojených Státech.


Barbora Vacková
 

Literatura
Dějiny československých médií v datech. 2003. Praha: Karolinum.
Ješutová, E. a kol. 2003. Od mikrofonu k posluchačům. Praha: ČRo.
Richter, J., ed. 1998. ČTK včera, dnes a zítra. Praha: ČTK.
Šmíd, M. 1989. Televize ve světě. Praha: ČST.
Zákon č. 137/1948 Sb., o postátnění Československého rozhlasu
Vládní nařízení č. 62/1957 Sb., o nové organisaci rozhlasu a televize
Vládní nařízení č. 63/1959 Sb., o změnách v organisaci rozhlasu a televize
Zákon č. 17/1964 Sb., o Československém rozhlase
Zákon č. 18/1964 Sb., o Československé televizi
Zákon č. 123/1965 Sb., o Československé tiskové kanceláři
Zákonné opatření č. 1/1967 Sb., o změnách v organizaci některých ústředních orgánů
Zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání
Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi
Zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu
 

<<Archiv čísla 7

Kompletní heslář >>

 

NAVRCHOLU.cz