Poplatky a koncese | RPM č. 7

V souvislosti s existenci provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání takzvaně ze zákona vzniká držitelům rozhlasového a televizního přijímače povinnost platit rozhlasové a televizní poplatky. Poplatky bývají nesprávně označovány jako koncesionářské poplatky. Tato nesprávnost má své kořeny ještě ve starém rakousko-uherském právním řádu, kde se koncese vyskytovaly častěji než dnes.
Na našem území byly poplatky za rozhlasové a později televizní vysílání vybírány od roku 1924 a o pár let později již sloužily k úhradě části nákladů na zajištění vysílání takzvaných vysílatelů veřejné služby. Právě tady nalezneme také kořen současného zmatení pojmů. V počátcích totiž bylo potřeba, aby vlastník či uživatel tehdy pouze rozhlasového přijímače získal od státu koncesi na přijímač. To znamená, že potřeboval povolení, aby vůbec rozhlasový přijímač mohl mít. Za takovou koncesi se samozřejmě platilo – vybíraly se skutečné koncesionářské poplatky. Od té chvíle, kdy takové poplatky částečně plynuly vysílateli, však přestává jít o koncesionářský poplatek a spíše se přibližuje charakteru současného rozhlasového a televizního poplatku.
Dnešní povaha rozhlasového a televizního poplatku je naprosto odlišná od poplatku koncesionářského. Jeho právní povaha spočívá v placení poplatku za užívání přijímače a v žádném případě nejde o poplatek za povolení přijímač užívat, jak by tomu bylo u koncese. Podle současného právního řádu České republiky nepotřebuje nikdo pro užívání rozhlasového či televizního přijímače povolení. Stejně tak je lhostejno, zda držitel přijímače sleduje vysílatele veřejné služby, nebo se zajímá pouze o komerční frekvence. Zpoplatněno je vlastnictví přijímače, ale nikdo neuděluje povolení k tomuto vlastnictví. Celý postup je na rozdíl od staršího policejního práva opačný. Nejprve dojde ke koupi přijímače a teprve poté vzniká povinnost platit poplatek. Pokud bychom setrvali u koncese, muselo by nejprve dojít k zaplacení koncesionářského poplatku, pak by mohla být udělena koncese a teprve poté se jedinec v souladu s právem stane vlastníkem přijímače, ať rozhlasového či televizního. Tento druhý postup by byl zcela v rozporu s demokratickým zřízením státu.
Vybírání rozhlasových a televizních poplatků je upraveno zákonem č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ze kterého jasně plyne, že nejde o poplatky za získání povolení k vlastnictví, ale že jde o “poplatek za užívání přijímače”. V tomto právním předpise také lze nalézt například definici toho, kdo je povinen platit, za co se platí a k čemu peníze slouží. Opětovně tak lze zjistit, že zpoplatněno je držení “zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového, televizního nebo rozhlasového a televizního vysílání, bez ohledu na způsob příjmu.” Neplatí se za koncesi k užívání takového zařízení. Zároveň poplatky neplynou státní správě za udělení povolení – koncese – nýbrž přímo České televizi a Českému rozhlasu, vysílatelům ze zákona.
Koncese je individuální správní akt, tedy správní rozhodnutí, kterou právní řád podmiňuje určité činnosti tím způsobem, že bez koncese by šlo o činnosti bezprávné, které následuje trest. Koncese bývaly v minulosti a jsou dodnes označovány různými pojmy, neboť v policejním právu se s koncesemi setkáváme do dnešních dnů. Setkáváme se tak s povolením, licencí, aprobací či kolaudací. Některé koncese mohou být spojeny s vydáním úřední listiny (diplomu, patentu, legitimace) nebo se zápisem do veřejného rejstříku. Někdy jsou úřední listiny tak důležité, že pouze její držení vylučuje protiprávnost. Shrnout můžeme, že koncese je spojena s povolením a proto i koncesionářské poplatky lze vysvětlit jako poplatky, které jsou placeny za udělení koncese neboli za vydání povolení.

Martin Škop
 

<<Archiv čísla 7

Kompletní heslář >>

 

NAVRCHOLU.cz