Populární kultura | RPM č. 1

Označení specifických kulturních aktivit a produktů, pro které je charakteristická jejich každodenní role v životním světě individuí. P. k. zahrnuje jak individuální artefakty (krabička cigaret, šálek na čaj, oblíbený seriál), tak komplexy jednání a prožívání, které odrážejí životní styl dané komunity (např. způsoby oblékání, formy masového stravování či masové zábavy apod.) a podílejí se na konstrukci její identity, resp. slouží jako její identifikační znak. Významnou roli při produkci a distribuci p. k. hrají masová média.
Označení populární je poněkud zavádějící, jelikož nejde primárně o hodnotící označení produktů masové obliby, ale především o pojem zastřešující každodenní, kulturní praxe. Proto bývá p. k. někdy překládána do češtiny jako běžná. Navíc adjektivum “populární” v sobě nese původní pejorativní konotace, které měly oddělit vkus mas od preferencí vzdělaných, resp. statusově výše postavených vrstev. Postupně bylo elitistické použití tohoto pojmu korigováno. Stále ovšem platí, že jde o označení, které je mnohoznačné. Populární může znamenat jak pozitivní, tak negativní hodnocení; jak ironické, tak i vážně míněné označení. Významová nestabilita p. k. je posilována ambivalentním hodnocením její společenské role, a to jak z pohledu odborné, tak i laické veřejnosti. Tato nejednoznačnost p. k. má dva aspekty. Za prvé jde o to, zda chápeme p. k. pouze jako vnucenou z vnějšku, nebo zda ji vnímáme jako odvozenou z životní zkušenosti, vkusu, zvyků publika samého. Druhý aspekt reflektuje otázku, do jaké míry je p. k. toliko vyjádřením vkusu nižší třídní pozice, nebo jde o autonomní sílu, která má osvobozující potenciál poskytující alternativní způsoby vnímání reality, jež stojí v opozici vůči dominantní či oficiální kultuře.
Z historického pohledu počíná akademické studium p. k. ve třicátých letech minulého století, a to v rámci teorie masové společnosti. Ta zdůrazňuje především průmyslový, pásový charakter produkce p. k., a to zvláště v opozici vůči tzv. kultuře lidové, která byla vnímána jako spontánní individuální nebo kolektivní výtvor. Teorie masové společnosti se tak zpočátku zaměřily na ty formy p. k., které byly produkovány a distribuovány industriálně (film, rozhlas, reklama apod.). Uvedené teorie vycházely z předpokladu, že publikum pouze pasivně konzumuje p. k., respektive že je prostřednictvím masového konzumu a masových médií manipulováno. Jednu z nejpropracovanějších verzí tohoto přístupu předložili představitelé první generace Frankfurtské školy sociálněvědné, kteří obohatili kritickou sociální teorii mimo jiné i pojmem kulturní průmysl.
Nový pohled na p. k. přinesl až poválečný rozvoj sociologie masových médií a především koncepce tzv. kulturálních studií, která se začala rozvíjet v polovině šedesátých let v birminghamském Centru pro současná kulturální studia. Konzumenti p. k. zde přestali být vnímáni jako pasivní, “bezbranné” oběti kulturního průmyslu a získali autonomnější pozici. Podobně i p. k. zde získává status produktu individuálních praxí, který se primárně nerodí z vnějšího tlaku kulturního průmyslu. Konzumace p. k. tak nemůže být podle této perspektivy adekvátně popsána pouze jako proces komodifikace jedinců do homogenní masy řízený vlastníky kulturního průmyslu, jak to činí například frankfurtští teoretici. Aktivitu, kterou tento komplexní přístup birminghamských teoretiků přiznává konzumentům p. k., můžeme identifikovat na dvou rovinách. Za prvé: jedinci jsou zde vnímáni jako producenti p. k., která se tak stává lidovou kulturou industriální společnosti. Za druhé: jedinci jsou vnímáni jako interpreti této kultury, pro kterou je sice typická průmyslová produkce, respektive distribuce populárních obsahů, ale publikum zde má stále prostor, aby jednotlivé významy interpretovalo či vyjednávalo. Populární obsahy jsou v této perspektivě do značné míry přivlastňovány, formovány a využívány jedinci podle jejich sociálních zkušeností, respektive vlastního sociálního prostředí.
Třetí a zatím nejradikálnější, ale současně i nejoptimističtější pohled na p. k. se objevuje na počátku osmdesátých let minulého století v souvislosti s tvrzením, že p. k. vytváří významný prostor pro rezistenci vůči tlakům dominantní společnosti. Tato perspektiva vychází z předpokladu, že stejně jako existuje řada forem administrování sociální moci, jsou k dispozici i velmi různorodé formy odporu vůči ní. Klíčovou roli hraje v této souvislosti uplatňování tzv. sémiotické moci, tedy schopnost do značné míry nezávisle konstruovat významy, prožitky a sociální identity. Takzvaný populární text podle tohoto pojetí obsahuje nejen dominantní významy, ale musí poskytovat svým konzumentům šanci tyto významy popřít nebo je ignorovat. Tato koncepce interpretační svobody publika vychází z předpokladu, že jedinci jsou schopni dekódovat sdělení tak, aby se vyhnuli přijetí významů působících v zájmu dominantní třídy. Individua zde nejsou chápána jako bezbranné oběti ideologických systémů. John Fiske v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že v rámci systému tzv. kulturní ekonomie nedochází ke generování směnné hodnoty, respektive k začleňování konzumentů do dominantního ekonomického řádu, jako je tomu v systému finanční ekonomie. Klíčovou roli zde hraje produkce významů. Ta není v systému kulturní ekonomie tak přísně kontrolována jako produkce bohatství v systému finanční ekonomie a publikum jako producent významů zde má prostor odolávat tlakům finanční ekonomie, respektive dominantních hodnot. P. k. tak funguje v této perspektivě jako pole stimulující uplatňování subverzivní sémiotické moci. Tento názor podporuje například Angela McRobbie, která tvrdí, že fantazie jako privátní, intimní zkušenost v sobě nese zárodek strategie odporu či subverze. P. k., respektive fantazie, které vyvolává, ztělesňuje moc slabšího, moc, jež mu umožňuje uplatnit kontrolu nad dominantními reprezentacemi. Takové fantazie pak nejsou únikem ze sociální reality, ale spíše jde o přímou reakci či odpověď na dominantní ideologii a její ztělesnění v sociálních vztazích. V tomto smyslu pracuje p. k. v zájmu běžného občana. Escapismus připisovaný p. k. jejími kritiky neznamená tedy jen útěk z reality, ale současně i únik před preferovanými, dominantními hodnotami.
 

Jaromír Volek
 

Literatura
Fiske, J. (1989): Understanding Popular Culture. London, Unwin Hyman.
Fiske, J. (1989): Reading Popular Culture. London, Unwin Hyman.
Hall, S. — Hobson, D. — Lowe, A. — Willis, P. (1992): Culture, Media, Languague: Working Papers in Cultural Studies, 1972–1979. London, Hutchinson.
Strianti, D. (1995): An Introduction to Theories of Popular Culture. London, Routledge.
McRobbie, A. (1994): Postmodernism and Popular Culture. London, Routledge.

 

<<Archiv čísla 1

Kompletní heslář >>

 

NAVRCHOLU.cz