Válečná propaganda  | RPM č. 2

Pojem p. se užívá pro označení záměrného pokusu jednotlivce či skupiny prostřednictvím dlouhodobého působení vytvářet, kontrolovat nebo měnit hodnoty, postoje a chování druhých jednotlivců či skupin, a to v souladu se záměry tvůrce propagandistického sdělení. P. využívá zejména masové sdělovací prostředky, i když působí i na rovině interpersonální komunikace (agitace, p. činem). Teoretické práce o p. zmiňují téměř nekonečné množství definic p. vzájemně se lišících mírou obecnosti a precizností odlišení propagandistické (manipulativní) komunikace od těch typů komunikace, které rovněž utvářejí recipientovy postoje a chování, avšak nejsou obecně považovány za propagandistické (vzdělávání, náboženství, legislativní normy, expertní doporučení atd.).
Výzkum p. započal ve Spojených státech ve dvacátých a třicátých letech minulého století a od počátku bylo jeho směřování úzce propojeno s teoriemi účinků masových médií. Většina teorií p. je založena na jednoduché ”reflexivní” teorii masové komunikace (přenosový model stimul-reakce) a odpovídajícím charakteru masové společnosti skládající se z atomizovaných a odcizených jedinců, kteří jsou v určitém stavu psychické regrese. Předpokladem teorie i praxe p. tak je, že chytře připravené podněty zasáhnou každého jednotlivého člena cílové masové společnosti, že každá osoba je bude vnímat stejným způsobem a že budou vyvolávat u všech víceméně stejné reflexivní reakce. Jednotlivé výzkumy a teorie se zaměřovaly zejména na psychologickou dimenzi p. (Dood) a na vztah p., demokracie a veřejného mínění (Lippmann, Odegard, Childs, Gallup, Rae), sociální koheze a války (Merriam, Lasswell), mediálních obsahů a reklamy (Lazarsfeld, Irwin, Seldes), a všeobecně pak na persuasivní efekt p. a etická úskalí jejího užití. S ucelenějším pohledem na p. přišli zejména Alfred Lee, Jacques Ellul, Terence Qualter a svým antipropagandistickým radikalismem prosluli zejména Noam Chomsky a Edward S. Herman.
Různé pojímání p. lze vhodně ilustrovat na několika základních typologizacích p.; nejčastěji užívaná typologie dělí p. na komerční a politickou (Kecskemeti), nejobecněji a nejšířeji však lze p. rozdělit na p. sociologickou a politickou (Ellul), respektive p. v době míru a válečnou p. (Lasswell). Jedno z nejširších chápání p. předkládá Ellul ve své koncepci sociologické p., kterou charakterizuje jako soubor jednání a symbolického vyjadřování, jímž se každá společnost snaží integrovat maximální množství členů a unifikovat jejich chování podle jistých pravidel. Základem s. p. je celkové klima, atmosféra, životní styl, koncepce společnosti, která nepostřehnutelně a spontánně ovlivňuje lidi, aniž by se jen náznakem podobala p.: dostává se k člověku prostřednictvím jeho zvyků, stereotypů, předsudků a jeho nevědomých návyků. S. p. není vhodným typem p. v období krize, není ani schopná vyburcovat masy k akci. Je p. konformity, avšak zároveň i nezbytným předpokladem ”klasické” politické p. vedoucí k akci (p. politických stran a hnutí, vládní či státní p. a p. válečná).
Lasswell dělí p. na p. mírovou a válečnou. Jeho charakteristika m. p. je podobná Ellulově koncepci sociologické p.: Lasswell pojímá m. p. jako jediný efektivní nástroj k upevnění sociální koheze v masových demokratických společnostech složených z atomizovaných jedinců. Lasswell se však komplexně věnuje zejména v. p., kterou označuje za specifický typ politické p. užívaný v době války s cílem zajistit si loajalitu a posílit morálku obyvatel vlastní země a podkopat morálku v znepřátelených zemích. Dle Lasswella je p. integrální součástí každé války a nezbytnou součástí válečných operací. Lasswell tak rozlišuje tři nástroje operací prováděné proti nepřátelské válečné straně: 1) Vojenský tlak (násilné aktivity pozemních, námořních a vzdušných sil); 2) Ekonomický tlak (zasahování do materiálních zdrojů, obchodu, pracovních a kapitálových sil); 3) Propaganda neboli psychologická válka (přímé užití psychologického ovlivňování, sugesce, mobilizace nenávisti společnosti vůči nepříteli, zajištění přátelských vztahů s neutrálními zeměmi a se spojenci, podněcování neutrálních zemí proti nepříteli a zejména demoralizace nepřítele).
Každá úspěšná p. je založena na třech faktorech: p. sdělení se musí dostat k recipientovi, recipient je musí přijmout jako konstitutivní součást své kognitivní struktury a vnucené jednání musí vnímat jako jednání ve vlastním zájmu. Těmto obecným předpokladům odpovídá celá řada mechanismů a technik využívaných propagandisty: využívání zejména masových sdělovacích prostředků mnohdy spojené s cenzurou jejich obsahů; využívání administrativních organizací pro řízení plynulého a trvalého působení p.; úmyslné zkreslování skutečnosti, matoucí generalizace, zjednodušování (slogany a hesla), dezinformace a lhaní; rétorické triky a ”fotografické lži” vytvářející iluzi svědectví či důkazu; vzbuzování důvěry odvoláváním se na autority, vědecké ”pravdy” a neodporováním předpokládaným očekáváním publika; mechanismy public relations a ostatní marketingové a reklamní techniky, jako je vyvolávání a využívání stavu napětí (strachu, frustrace, nejistoty, obav,…); démonizace či očerňování nepřítele a obecné využívání dichotomie ”my” versus ”oni”; odvolávání se na hluboce zakořeněné víry a stereotypy ohledně sociální reality, které jsou esenciální k zajištění sebeúcty a hrdosti subjektu a jeho identity apod.
V. p. se od všech ostatních typů p. liší tím, že jednotlivé techniky radikalizuje, etické a racionální otázky potlačuje v zájmu efektivity p. a válečného vítězství. Snad ve všech válkách hrála p. velmi významnou roli. V současných válečných konfliktech však hraje roli hlavní: válka v Iráku a v Afghánistánu byla z hlediska vojenské síly předem rozhodnuta, a bojovat tak bylo nutno zejména o přízeň veřejného mínění. Jestliže celé společnosti jsou dnes schopny fungovat zejména díky p. (sociologická respektive mírová p.), o to více se uplatňují propagandistické principy ve vypjatých chvílích válečných konfliktů, neboť žádná vláda nemůže doufat ve vítězství bez sjednoceného národa za svými zády a žádná vláda nemůže vytvořit sjednocený národ bez kontroly myšlení svých občanů.

Michal Šimůnek
 

Literatura
Ellul, J. (1973): Propaganda. The Formation of Men’s Attitudes. New York: Random House.
Kecskemeti, P. (1973): ”Propaganda”. S. 844–871 in Handbook of Communication, ed. by Ithiel de Sola Pool, Wilbur Schramm. Chicago: Rand McNally College Publishing Company.
Lasswell, H. D. (1971): Propaganda Technique in the World War One. Cambridge, London: The MIT Press.
McQuail, D. (1999): Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál.
Spoule, J. M. (1997): Propaganda and Democracy. The American Experience of Media and Mass Persuasion. Cambridge: Cambridge University Press.
 

<<Archiv čísla 2

Kompletní heslář >>

 

NAVRCHOLU.cz