Válečné zpravodajství | RPM č. 2

Druh zpravodajství zabývající se válečnými konflikty, často spojovaný s různými formami propagandy i cenzury, a jako takový mnohdy součástí samého konfliktu.
Počátky válečného zpravodajství lze vystopovat v antice. Už Hérodotos velmi zaníceně informoval o válce mezi Řeky a Peršany, kdy manipuloval s fakty a zcela otevřeně dával najevo své antipatie vůči Peršanům. O více než sto let později Alexandr Makedonský nechává psát pravidelné zprávy o svých taženích, které na makedonském dvoře, kam byly posílány, plnily propagandistickou roli.
K cílenému a systematickému využívání novin jako válečného nástroje dochází za vlády německého císaře Maxmiliána (1493–1519). Vůdce se propagandistickým zpravodajstvím snažil ovlivňovat nálady v říši a dokonce i obyvatelstvo nepřátelských států.
Jedna z prvních sepsaných kritik charakteru válečného zpravodajství pak pochází z roku 1695, kdy Kaspar Stieler vydal knihu o využívání novin, v níž požaduje, aby žurnalisté psali o válkách objektivně a nezaujatě.
Skutečným zlomem — navzdory touhám po objektivitě — pro válečné zpravodajství byla Francouzská revoluce a na ni navazující éra Napoleona Bonaparta, který si uvědomoval důležitost veřejného mínění a vedl propagandistickou válku, jež byla zahájena de facto ještě před jeho vládou (dovnitř Francie).
V souvislosti s propagandistickým využíváním informací sílila také kritika válečného zpravodajství, která ovšem jeho charakter opět příliš neovlivnila. Nutnost propagandy a cenzorských zásahů byla zdůvodňována možným napomáháním nepříteli. Kdykoli se objevily pokusy objektivně informovat o válečném konfliktu, vzbuzovaly vlny nelibosti. První válečný zpravodaj Willian H. Russell, který velmi barvitě informoval o krymské válce (1853–1856), byl obviňován z velezrady z několika stran. Obdobný příklad je z roku 1940, kdy si lord Halifax stěžuje Winstonu Churchillovi na zpravodajství BBC a mluví o “nepříteli ve vlastním táboře, který je příčinou neustálých problémů a více škodí než pomáhá”. Na přelomu padesátých let plukovník Marion Echols (sloužil v korejské válce pod generálem MacArthurem jako tiskový šéf) jednal s novináři jako s “přirozenými nepřáteli” a vojenské úřady pod jeho velením prováděly přísnou cenzuru.
Válečné zpravodajství je tedy trvale pod dvojím tlakem kritiky. Na jedné straně se kritizuje jeho determinace cenzurními zásahy vojenských kruhů a zneužívání k propagandistickým účelům. Na straně druhé je kritizováno vojenskými a vládními představiteli za napomáhání nepříteli ve chvíli, kdy zprostředkovávané informace nejsou pod jejich kontrolou. V souvislosti s rozšířením televize i digitálních médií a jejich úlohou během konfliktů se objevuje ještě fundamentálnější kritika válečného zpravodajství, vyplývající z charakteru, možností a úlohy těchto médií v rámci konfliktů.

Milan Vladyka
 

<<Archiv čísla 2

Kompletní heslář >>

 

NAVRCHOLU.cz