Populární kultura jako místo kreativity a odporu

Marek Šebeš, Michal Šimůnek

(Revue pro média č. 1. – RECENZE)

John Fiske: Understanding Popular Culture, Unwin Hyman, Boston 1989, 206 s., náklad a cena neuvedeny.

Kniha Johna Fiska Understanding Popular Culture vyšla simultánně s knihou Reading the Popular v roce 1989 v nakladatelství Unwin Hyman. Od té doby se již dočkala několika reedicí v nakladatelství Routledge a v roce 1994 zatím jediného překladu do čínštiny. Zatímco Reading the Popular je kolekcí analýz několika klíčových míst, dějů a textů, které lidé vytvářejí ve svých kulturách, Understanding Popular Culture vychází z teorie směrem k partikulárním příkladům, a může tak sloužit jako teoretický rámec pro analýzu populární kultury a jejích projevů.

Fiskova teorie populární kultury není ojedinělým ani všeobecně přijímaným pohledem na tuto problematiku. Dosavadní směry v pojímání a studiu populární kultury lze rozdělit do dvou hlavních proudů, které si vzájemně více či méně protiřečí.

První přístup začleňuje populární kulturu do mocenského modelu, jenž popisuje společnost na základě permanentního boje mezi utlačovanými a vládnoucími skupinami obyvatel. Vliv dominantní moci však akcentuje natolik, že ryzí populární kultuře upírá možnost samé existence. Dle tohoto přístupu byla populární kultura zcela nahrazena tzv. masovou kulturou, která ovládá pasivní, bezmocné, odcizené a atomizované jedince prostřednictvím produktů kulturního průmyslu, vytváří u utlačovaných skupin falešné vědomí vlastního kulturního a sociální postavení a působí tak ve prospěch zachování statu quo.

Druhý směr, k němuž se Fiske explicitně hlásí, pohlíží na populární kulturu rovněž skrze mocenský model, avšak méně akcentuje dominantní moc a více se soustředí na každodenní praktiky, prostřednictvím kterých utlačovaní odporují dominantní moci. Tento přístup chápe populární kulturu nikoli jako pouhou “konzumaci”, ale jako kulturu a aktivní proces vytváření a cirkulace významů a prožitků; populární kulturu považuje za pokrokovou (i když ne radikální) a je silně pozitivní v tom smyslu, že ve vitalitě a kreativitě lidí a ve formách jejich odporu vidí důkaz možnosti sociální změny i motivace k jejímu dosažení.

John Fiske, vycházeje zejména z teorií Rolanda Barthese, Michaila Bachtina, Pierra Bourdieua, Michela de Certeaua a Stuarta Halla, odvrací pohled od kulturních artefaktů, které lidé konzumují, a orientuje svůj zájem na procesy užívání těchto artefaktů. Do popředí zájmu se tak dostává čtenář/konzument, kterému Fiske přisuzuje schopnost vyhnout se dominantním ideologiím obsaženým v produktech kulturního průmyslu a produkovat při konzumaci komodit/při procesu čtení vlastní významy (“čtení” a “konzumace” mají ve Fiskeho pojetí přibližně tentýž význam, protože slovem “text” označuje širokou škálu artefaktů, které lze všechny “číst”, respektive “konzumovat”: tištěné texty, vizuální artefakty, jako jsou obrazy, fotografie a filmy, hudební nahrávky, hvězdy showbyznysu, části oblečení, reklamy, každodenní promluvy a rozhovory, způsoby jednání, oblékání, stravování, nakupování, odpočinku atd.). Každé čtení se tak simultánně stává i produkcí významů, produkcí, která je mimo jakoukoli kontrolu producentů daných komodit a textů.

Proces vytváření populární kultury Fiske včleňuje do oblasti každodennosti, kde utlačovaní při konzumaci dominantních významů obsažených v produktech kulturního průmyslu neustále vyjednávají a soupeří o vlastní významy. Populární kultura je tak v samém jádru kontradiktorní: zahrnuje v sobě to, čemu odporuje (dominantní významy), i samotný odpor (reakce na dominantní významy). Proto je populární kultura velmi těžce postižitelná, nelze ji pevně lokalizovat v textech či v jeho čtenářích, je ji nutno hledat v praktikách, které užívají čtenáři v momentech setkávání s texty.

Popsat populární kulturu a její praktiky tak lze nejlépe metaforami boje: strategie versus taktiky, buržoazie versus proletariát, hegemonie versus odpor, sociální disciplína versus sociální rezistence. Tyto antagonismy, tyto střety sociálních zájmů, jsou primárně motivovány dvěma základními formami “osvobozujícího” potěšení: potěšením z produkce vlastních významů sociální zkušenosti, identity a sociálních vztahů (sémiotický odpor) a potěšením z vyhnutí se sociální disciplíně mocenského bloku prostřednictvím tělesných prožitků, porušováním sociálního řádu a osvobozováním sociálního těla v průběhu “karnevalových” událostí (box, wrestling, fotbal, rock’n’roll, užívání drog).

Mezi texty produkovanými kulturním průmyslem jsou značné kvalitativní rozdíly a ne všechny jsou vhodné k tomu, aby se staly součástí populární kultury. V této souvislosti Fiske hovoří o celé řadě kritérií, podle nichž jsou partikulární texty více či méně příhodné pro subverzivní čtení. Text, který v sobě nese potenciální proměnu v populární kulturu, musí být čtenáři přístupný svou “jednoduchostí”, zároveň však musí být otevřený k asociacím, k vytváření a vyhledávání vlastních významů v závislosti na daném kontextu jeho užití, jako jsou například vtipy, hádanky a porušování lingvistických konvencí v bulvárním tisku.

Hlavním atributem takovýchto textů je však jejich relevance vůči zkušenosti každodenního života. Zejména tato relevance rozhoduje o tom, zda texty budou publikem přijaty a stanou se populárními; hledisko estetické kvality je z tohoto pohledu nepodstatné. Kritéria relevance lze nalézt primárně v sociální situaci čtenáře, nikoli ve vlastním textu — ten může pouze obsahovat potenciál takových relevancí. Tento potenciál je pro text klíčově důležitý, neboť rozhoduje o tom, zda se stane či nestane součástí populární kultury. Úspěšnost seriálu Dallas tak tkví právě ve skutečnosti, že nabízí enormně široké rozpětí relevancí enormnímu počtu diváků na celém světě; Dallas poskytuje publiku pro i proti kapitalistické, pro i proti patriarchální významy a umožňuje divákům vytvářet si vlastní významy vztahů například mezi zdravím a štěstím nebo mezi obchodními, sexuálními a rodinnými vztahy. Znamená to tedy, že kritérium relevance vyžaduje polysémii a relativitu, a naopak odmítá uzavřenost, absolutní pravdy a univerzálie.

Když se každodenní zkušenost dostane do konfliktu se světem reprezentovaným textem, čili když dojde ke střetu významů sociálně produkovaných s významy obsaženými v textu, dominovat budou podle Fiska významy sociální. Z tohoto důvodu nemůže mít populární kultura nikdy radikální podobu. Jakkoli bychom si třeba přáli změnit sociální významy a mediální zobrazování týkající se žen nebo nebílých ras, tyto změny mohou být pouze pomalé a postupné, nikoli radikální a revoluční: příliš radikální změna by zničila relevanci mezi textem a sociální zkušeností a text by nebyl přijat do sféry populární kultury.

Co tedy populární kultura vlastně je? Spíše masová, či spíše lidová kultura? Fiske tvrdí, že ani jedno z toho. Masová kultura je podle něj prázdný termín užívaný těmi, kteří věří, že komodity kulturního průmyslu mohou být lidem vnuceny takovým způsobem, který odstraňuje sociální vazby a produkuje unifikovanou kulturu pro pasivní, odcizené masové publikum. Lidová kultura sice má některé rysy společné s kulturou populární, zároveň však mezi nimi panují zásadní rozdíly: zatímco lidovou kulturu charakterizuje převážně sociální konsensus, stálost a homogenita, v základech populární kultury tkví konflikt, nestálost, pomíjivost a různorodost (seriál Dallas musí divákům nabízet komplexní a protikladné významy — bez tohoto polysémického potenciálu by nikdy nemohl být včleněn do každodenního života svých diváků). Především však populární kultura vzniká z materiálních a kulturních zdrojů, jež nejsou vytvářeny těmi sociálními formacemi, které jich užívají.

Až na malé výjimky dnes již nic takového jako lidová kultura neexistuje. Prostor, který v moderních industriálních kapitalistických společnostech uvolnila, zcela vyplnila kultura populární. Avšak na rozdíl od kritických přístupů, které v ní spatřují sféru pasivity a ovládání, ji John Fiske považuje za oblast kreativity a aktivní rezistence.

 

<<Archiv čísla 1

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz