Jak se česká média vyrovnala s událostmi po 11. září 2001

Jan Jirák

(Revue pro média č. 2 – GLOSA)

Jack Lule vydal v roce 2001 studii, kterou nazval “Denní zprávy, Věčné příběhy” (Daily News Eternal Stories). Rozebírá v ní tradiční téma mediálních studií — archetypální příběhy (mýty), které lze najít stabilně zabudované do neustále se obměňujících zpráv. Lule rozlišuje sedm základních mýtů (příběhů), jež se ve zpravodajství opakují: příběh o oběti, o obětním beránku, o hrdinovi, dále příběh o dobré matce, o padouších, o vzdáleném světě a o katastrofě (sám tomuto mýtu říká “příběh o povodni”). Lule v duchu kulturální tradice studia médií upozorňuje na to, že podstatnou rolí žurnalistiky je na neustále se obnovujícím materiálu (událostech) potvrzovat platnost těchto příběhů, neboť představují základní soubor hodnot, k nimž se euroatlantské kultury vztahují.
Podíváme-li se na chování českých médií ve vztahu k událostem po 11. září z tohoto pohledu, můžeme, podle mého soudu, snadno dojít k názoru, že všech sedm archetypálních příběhů se do zpravodajství promítlo, a to několikanásobně. V roli oběti se ocitl nejen New York (a vinou antraxových obálek posléze i celá Amerika), ale nakonec i “západní civilizace”. Obětním beránkem se staly svobody, které se váží k liberálním hodnotám (diskuse o nutnosti zvýšené ochrany toho byla dobrým důkazem). Do pozice hrdiny byl bez obtíží dosazen nejprve newyorský starosta, později prezident Spojených států (a na nějaký čas i premiér Velké Británie). Dobrou matkou se po mém soudu staly zprvu hasičské sbory a další záchranáři, posléze zvláštní oddíly spojeneckých armád. O padouchovi nebylo ani na okamžik pochyb — promlouval ke světu z nahrávek zanechaných na schodech jedné (omylem) nezávislé televize. Povodní se stal sám terorismus. Trochu potíží bylo se vzdáleným světem, protože útok na New York byl příliš kulturně blízký, ale postupem času se ho podařilo odstěhovat do vzdálených údolí islámu, takže i tento mýtus zůstal zachován.
Jak se tedy česká média vyrovnala s událostmi po 11. září? Naprosto konvenčně — vždyť jim chyběla zřetelná vůle po kritickém prověření nabídnutých rolí a po kritickém zhodnocení reprodukujících se příběhů. Zkrátka a dobře, česká média (na rozdíl například od německých a norských, pokud mohu soudit) nenabídla alternativní obsazení rolí.

 

<<Zpět

 

NAVRCHOLU.cz