Jean Baudrillard: The Gulf War did not take place

Milan Vladyka

(Revue pro média č. 2 – RECENZE)

Z francouzského originálu přeložil a předmluvou doplnil Paul Patton. Vydal Power Institute v Sydney, 87 s.

Válka se nekoná. To je apriorní závěr, který Jean Baudrillard vtělil do tří statí, jež vyšly v anglické verzi pod názvem The Gulf War did not take place (Válka v zálivu se nebude konat, Válka v zálivu: skutečně se koná?, Válka v zálivu se nekonala), přičemž názvy jednotlivých esejů přesně odpovídají době, kdy byly Baudrillardem sepisovány (před, během, po). Nutno dodat, že obsah jednotlivých textů není dobou vzniku obsahově poznamenán natolik, aby mělo smysl věnovat se každému zvlášť. Notabene ve chvíli, kdy se jednotlivé argumenty opakují, podporují i sebepotvrzují.

Proč se tedy válka v zálivu nekonala? Baudrillardovou klíčovou tezí je, že válka v zálivu nevznikla z antagonismu dvou destruktivně soupeřících protivníků, kteří by se setkali tváří v tvář. Naopak: jde o “chirurgickou” či “čistou” válku (navzdory deseti tisícům tun bomb denně!?), kde ke střetu válčících stran de facto nedochází a dominantní úlohu hraje přenos ne-událostí prostřednictvím promiskuitní hyperreality. Baudrillardovu argumentaci je možné shrnout do tří shluků, kdy nejprve přibližuje “světově-společenský kontext” vedoucí k transformaci války, poté využívá své teze o hyperreálném, které tuto transformaci “dotahuje” k “dokonalosti”, a konečně upozorňuje na nový “světově-společenský kontext”, jehož je nová forma války symptomem.

Začátek krize války či převlečení hávu války tedy Baudrillard spatřuje už v průběhu války studené, která byla postavená na metodě vzájemného zastrašování. Po zhroucení východního bloku dochází k definitivní proměně střetů do nové formy ne-války, která se neřídí ani logikou míru, ani logikou války, ale logikou pokračujícího zastrašování deformovaného čtyřiceti lety chladu. Ne-válka je podle Baudrillarda zastrašování řízené logikou mdlých událostí (kvaziudálostí), logikou virtuálního, v němž se kvaziudálosti ustavují, čímž dochází k takzvané “mediální intoxikaci”. Logika zastrašování ovšem pokračuje v hyperrealistické rovině, kdy virtuální zastrašuje reálné. Hlavní úlohu v této “fantasmagorii” hraje — jak jinak — televize.

Televize jako nereálný prostor — odkazující sám k sobě — je pak místem, kde se ztrácejí informace, jakkoli jde o přímý přenos, říká dále Baudrillard. V tomto bodě jsou již jakékoli filozoficky významné “vůle” (k životu, k vědění) nahrazeny “vůlí ke spektáklu”. Podívaná pak sama disponuje potřebou zachovat určité spektrum fikce a logikou fungování zaručuje válce-neválce podobu, kde “nic není extrémní, výsledek neopouští zápach klasifikace či plánování a svět je podrážděný jako po neúspěšné souloži”.

Čistá válka není uskutečnitelná bez podpory médií, ovšem jak Baudrillard podtrhuje, jde o podporu vzájemnou, o dobře fungující koexistenci, která je “největším parazitem naší kultury”. V kontextu hyperreálného je chirurgická válka “jako technologická extrapolace mozku znakem šílenství — s vysokou technologickou koncentrací a bídnou definicí”.

Součástí čisté války — technologické extrapolace — je rovněž anticipace možného (může se pedantsky předjímaná pravda stát pravdou?), tedy princip uplatňující se v hyperreálném bez ohledu na téma, sdělení či význam. V tomto smyslu si nový charakter války a způsob jejího zprostředkování vyhovují a zmiňovaná koexistence je spíš symbiózou, kdy anticipují nejen generálové prostřednictvím technologické válečné mašinerie, ale i žurnalističtí stratégové a rádobyválečníci prostřednictvím mediální reality.

To umožňuje válka, kde neviditelné bombardéry bombardují atrapy vojenské techniky a vojenská administrativa hází čísly o nepřátelských ztrátách stejně promiskuitně, jako zobrazování nakládá s realitou (novináři CNN v plynových maskách v jeruzalémských studiích, ponížení zajatci na záběrech irácké televize, pták pod nánosem ropy). Příjemci pak jsou jen užasle fascinováni montáží války, která proniká vším očima, smysly, diskursem. Výsledkem je podle Baudrillarda jen faktické nevnímání.

On-line konstituovaná ne-válka má podle Baudrillarda reálné důsledky, které zahrnuje do “filozofie perverzních efektů”. V tomto smyslu negativa některých důsledků dostávají kladné hodnoty a jsou parciálně využitelná, protože přinášejí prospěch. V případě “války” v zálivu (a nejen zde) jde o vytvoření oblasti kolapsu, která otevírá prostor pro implementaci globálního konsenzuálního pořádku, jenž podle Baudrillarda začíná tam, kde končí soupeření. V tomto případě jde konsenzuální a televizní hegemonii o domestikaci islámu a jeho redukci do uvedeného bezvýrazného globálního pořádku. Střet je definitivně nahrazen tím, že se zachovává status quo a světový policista určuje principy kategorizace. Nový světový pořádek chápaný Baudrillardem jako hegemonie se ale postupně svým bytněním stává více a více náchylný ke zhroucení.

Jakkoli Baudrillard předkládá dílem politickou argumentaci srovnatelnou s entuziasmem Noama Chomského, “nekonající se válce v Zálivu” dominují jeho leitmotivy. Výsledkem je, že teze o hyperrealitě jsou prokládány ostrou politicko-společenskou argumentací, která je ještě velmi často doplňována peprnými analogiemi z oblasti sexuality.

Spojení politických témat s filozofickým konceptem simulací rozhodně není nezajímavé, ale čemu se Baudrillard věnuje zanedbatelně, je publikum. V jeho přeskakování od politických témat k ilustracím a od příkladů do sexuality lze jen obtížně rozeznat konceptualizované publikum; některé teze působí vyloženě rozpačitě protikladným dojmem (velmi volně: “všichni se podílíme na maškarádě” vs. “jsme oběťmi fantasmagorie”). Kromě toho Baudrillard poměrně často vyjadřuje svůj postoj vůči Američanům a v několika tezích je zcela bez podpory argumentů dehonestuje (opět volně: “Američané ničemu nerozumějí”, “Američané to nepochopí”). Bohužel ne ve všech případech je jasné, zda má na mysli národ, jeho představitele (administrativu) či politiku. Baudrillard si tak sám trochu podráží nohy a žene vodu na mlýn kritikům jinak dobrého i provokativního textu, byť deset let starého.

 

<<Archiv čísla 2

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz