|
ÚVODNÍK č. 3 Při definování masových médií se nejčastěji užívá charakteristika, popisující komunikaci mezi médiem a jeho divákem jakožto jednosměrnou. Tedy, že média vysílají směrem k masovému a víceméně anonymnímu publiku nepřetržitý proud sdělení bez jakékoli nebo pouze s minimální zpětnou vazbou. V moderních demokratických režimech, kde je politický proces utvářen trojjedinným vztahem mezi politiky, masovými médii a občany, má však ona jednosměrnost komunikace ještě jednu dimenzi. Média informují občany o tom, co si politici myslí. Sama přitom mají zásadní vliv na to, jaké informace, o jakých politicích, v jakém rozsahu a jakém kontextu předloží veřejnosti. Samotná veřejnost však na záplavu informací nemá jak reagovat, nemá kde vyjadřovat své názory, nemá kde diskutovat. Veřejnosti chybí veřejný prostor k výměně argumentů. A právě zde se nachází ona druhá dimenze či možná spíše důsledek jednosměrnosti, která není sociálními vědami až tak zdůrazňovaná: politici neznají reakce veřejnosti na své faktické činy ani na své virtuální mediální prezentace. Jednoduše řečeno, publiku, které není slyšet, nemůže být ani nasloucháno. Volební chování občanů a obecně správu věcí veřejných tak určují politici společně s médii, a to bez zpětné vazby od občanů. Občan – v tomto kontextu je lépe hovořit o divákovi – je tak z politického procesu víceméně vyloučen, nebudeme-li považovat občasné odevzdání volebního hlasu za příspěvek do politické diskuse. Ona trojjedinnost je tak silně nevyvážená a funkční zůstává pouze v představách filozofů demokracie, jejichž ideu omnipotentního a omnikompetentního občana bude zřejmě třeba dříve či později revidovat na ideu občana impotentního. Jednostrannost diskuse a prezentovaného politického názoru je nejlépe patrná ve chvílích, kdy politickým kandidátem je sám vlastník či správce konkrétního média (médií). Ačkoli výše nastíněný popis demokracie a role politiků, médií a občanů v ní vypadá značně skepticky, můžeme jej považovat za jeden z možných interpretačních rámců vedoucích k pochopení role médií v demokratických společnostech. Demokratická diskuse má díky médiím charakter zábavy, inscenace s charakteristikami dramatu (souboj mezi dobrem a zlem), romantiky (nakonec vždy zvítězí “dobro”), a to jen při minimální míře udržení relevantního a věrohodného obrazu skutečných problémů a událostí. Proto lze za druhou charakteristiku masových médií vedle jejich jednosměrnosti považovat to, co bývá označováno jako “infotainment” či “politainment”. Znamená to, že média nejsou orgánem příme demokracie, nýbrž posilují nešťastné uspořádání veřejné rozpravy, nutící politiky stylizovat se do role “hvězd šoubyznisu”, média do role cirkusového šapitó a občany do role cynických, neangažovaných a nekritických diváků, kteří se občas zasmějí či naštvou, kterým však ukápne slina požitku pokaždé, když politik zazvoní svou šaškovskou rolničkou. V ideálním případě by si divák měl myslet to, co média chtějí, aby si myslel. A nejlépe, aby tak i jednal. |