Pro pár hlasů navíc

Jan Jirák

(Revue pro média č. 3 – GLOSA)

Volby a média – téma aktuální, ale také složité a těžko uchopitelné. Proč tomu tak je? Pojďme si nejprve naznačit, o čem bude řeč. V politickém životě demokratické společnosti jsou volby způsob, jak dosadit konkrétní osoby reprezentující určité představy o řešení některých problémů společnosti do mocenských pozic, a to buď přímo, nebo prostřednictvím politických stran. Volby tedy legitimizují moc. Média jsou v politickém životě demokratické společnosti zdrojem veřejně důležitých témat a arénou, kde se tato témata probírají. Je tedy nasnadě, že se média spoluurčují volební chování občanů.
Snažíme-li se alespoň trochu pochopit, jakou roli sehrávají média v demokratických společnostech při utváření volebního chování občanů, lze využít představy veřejného prostoru, kterou před mnoha lety nabídl Jürgen Habermas. Habermas, velmi stručně řečeno, vyšel z toho, že období raného kapitalismu vedlo k vzniku samostatné oblasti veřejné diskuse – k oné veřejné sféře. Její významnou součástí se staly i noviny, neboť přispívaly ke kritické veřejné politické diskusi. Veřejná sféra se dál vyvíjela, až se, jak Habermase vykládá James Curran, „dostala pod vládu rozšiřujícího se státu a organizovaných ekonomických zájmů“. Stát a ekonomická sféra se začaly dohadovat o dělbě moci a veřejnost byla a je z této diskuse vytlačována na okraj. Současně se média stala silou, jež předvádí občanům veřejné sféru i jejich podíl na veřejné diskusi. To média předvádějí politiky v diskusních pořadech a celostránkových profilových rozhovorech. Média zkoumají charakter i kompetenci mocných, média si vybírají, koho osloví, koho pozvou, koho učiní neviditelným, koho znemožní. Média nechávají zaznít hlasy z ulice a jsou schopna dovézt do diskusního kotle i obyvatele velmi malých vísek.
Taková je role médií, taková je i jejich potenciální moc. Volič se nerozhoduje na základě vlastního podílu na veřejné diskusi, nýbrž na základě mediální inscenované politické diskuse, v níž podstatnou roli hraje předvýběr kandidátů prováděný samotnými médii. Předvolební kampaň i samotné volby jsou pak vinou médií prezentovány jako fotbalová liga či koňské dostihy, v nichž společensky závažná témata jsou jen prostředky k sázení na vítěze a kritická oponentura jim téměř chybí.
Zhruba od 60. let minulého století ve světě a od 90. let i v české společnosti rapidně vzrůstá povědomí politiků o této schopnosti médií a hlavně profesionalizace politiky v nakládání s médii. Politická elita se snaží dostat pod kontrolu co největší část své vlastní medializace. Využívá k tomu většinou faktu, že média pracují v režimu zaběhnutých rutin, že si vybírají témata podle určitých kritérií, ba že jsou jednotvárná ve vybírání určitých typů žen a mužů, že mají ráda ty, kteří se dokážou stručně a srozumitelně vyjádřit apod. Dochází k paradoxnímu jevu – politik se ve snaze mít na vlastní obraz v médiích vliv přizpůsobuje zvyklostem mediální prezentace. Důsledky jsou nasnadě. Pomalu se stírá rozdíl mezi baviči a uchazeči o moc a na scéně se objevuje další klon mediální zábavy: politainment. Politická elita přitom musí prostřednictvím týchž sdělení oslovit různé typy voličů: své sympatizanty utvrzovat v jejich sympatiích (případně v antipatiích k protivníkům), voliče jiných stran zkoušet nahlodávat v jejich přesvědčení a hlavně – snažit se získat alespoň pár hlasů navíc ze skupiny nerozhodnutých.
Občané sami, zdá se, prodělávají pozvolný vývoj směrem k postoji, který bych nazval demokratickým cynismem. Sami se neprofesionalizují ani jako voliči ani jako konzumenti médií. Nejsou vybaveni kritickým odstupem, ale zřejmě cítí, že k odpovědnému rozhodnutí nedostávají sdostatek podnětů. Kolikrát člověk slyší kolem sebe (popřípadě si sám říká): Koho já budu volit? Tam není nikdo, koho bych volil… Podobné výkřiky si vykládám jako důsledek mediální transformace volebního rozhodování do podoby napínavé soutěže, která sice může bavit, ale život nemění. „Ty troubo, jak to, že to nevíš?“ haleká divák na soutěžícího v televizi, stejně jako na politika v diskusi. Racionalita voličského rozhodování se tím oslabuje.
Jistě, Habermasův model má některá sporná místa. Kritici mu vytýkají hlavně nemístnou idealizaci raného období existence veřejné sféry, ale také příliš negativní přístup k současné politické diskusi. Přesto je to model inspirativní a docela dobře pomáhá pochopit a pojmenovat právě vztah mezi politiky-kandidáty podílu na moci, médii-ekonomickými organizacemi a občany-voliči, kteří rozdělení moci legitimizují svým volebním chováním.
Jmenovaní tři hráči se na zmíněném vztahu v současnosti podílejí různou měrou, to je zjevné, přičemž občané, jakkoliv o jejich hlasy se hraje, rozhodně nedrží v ruce nejvyšší karty.
 

<<Zpět

 

NAVRCHOLU.cz