Když jsou vítězové i poražení mimo hru

Milan Vladyka

(Revue pro média č. 3 – GLOSA)

Mediální agendu během červnových voleb do poslanecké sněmovny zpestřili dvě výsledné okolnosti. Stříbrná (24,5%) „prohra“ Václava Klause a bronzové (18,5%) „vítězství“ KSČM. Způsob jakým byly tito vítězové a poražení prezentováni v klíčových předvolebních a povolebních dnech ukázal jak dokáže nastavená agenda personifikovat partajní problematiku volebních výsledků.
Odstoupíte? Tak zněla nejčastější otázka směřovaná ze strany novinářů na Václava Klause po červnových volbách do poslanecké sněmovny. Ještě než se Václav Klaus s rádoby vztyčenou hlavou definitivně odebral do stínu řadové poslanecké lavice, musel si projít osobním šokem v podobě bombardování stále stejnou otázkou. Vůdce druhé nejúspěšnější strany byl mnohem více terčem médií než svých straníků. Šok z Klausovy porážky byl totiž šokem nejen pro něj samotného, ale i pro jeho kolegy, kteří nevěděli, jak s panem profesorem v danou chvíli naložit. Média, která již v předvolebních debatách Václava Klause viděla spíše jako Špidlou rozcupovaného, pak byla po volbách ještě neúprosnější (zatímco Václavu Klausovi byla v komentářích o předvolebních střetech připisována standardně úspěšná hra s image, Vladimíru Špidlovi se ze strany médií dostalo nejen ocenění jeho obleků, ale také konstatování, že mu vhodný výběr kravat pranic neubral na věcné úřednické argumentaci.).
Povolební odvážná suverenita novinářů pak logicky pokračovala v zahájeném duchu. Už první – samozřejmá – otázka na povolební tiskovce ODS dohnala Klause ke křečovité reakci, kdy tázajícího se novináře nejprve podrobil prověrce politické příslušnosti, aby posléze konstatoval, že jako nečlen ODS nemá na takovou otázku ani pomýšlet. Podobně křečovitě, byť ještě o něco zoufaleji, se Václav Klaus vyrovnával s tradiční televizní povolební diskusí předsedů parlamentních stran. V bodě, kdy pokládaná otázka moderátora překročila horizont události (práh, kdy začalo být jasné, že se týká Klausova odstoupení), Klaus v mírném předklonu rukama objal opěradla své židle (učebnicový příklad neverbálně vyjádřené touhy odejít, skončit dialog) a s výrazem chlapce, který by se nejraději ocitl v náručí matky, přetrpěl otázku dokonce. Jeho dominantním sdělením se pak po zbytek pořadu staly teze o zpochybnění celého polistopadového vývoje. Kartu zpochybnění polistopadového období ale kromě Klause nikdo nezahrál, a to nejen v uvedené debatě.
Rozehrála se ovšem karta jiná. Novináři pokračovali ve zpovídání poraženého Klause i poté, co se rozeběhla rutinní jednání o sestavování vlády. Rozhovory s profesorem Klausem přinášející jeho zpovědi o tom, jak báječné je, že má více času na psaní i přednášky, a také o tom, že se necítí poražen (a jeho prestiž neměla jak utrpět), se staly definitivním uzavřením jeho symbolické mediální porážky.
Nastavený kontext čekal v době kolem voleb také na KSČM. Rezonance komunistů v médiích se smrskla na pravidelný přísun tradičních 14% preferencí v předvolebních výzkumech, která média chrlila se stále se zvyšující frekvencí. Kromě strohých konstatování, že komunisté jsou stejně mimo jakákoli jednání, se ale objevil také mediálně vděčný terč v podobě jednadvacetileté kandidující komunistky Kateřiny Konečné. Média jakoby skrze Konečnou provokovala odpověď na otázku, zda komunistům vymírá voličská základna (jsou zvyklá při slově KSČM ukazovat rozohněné důchodce). Způsob, jakým se s nejmladší komunistickou kandidátkou vypořádávala, byl mnohdy prapodivný už jen z hlediska otázek, kterým Konečná musela čelit (víte vůbec jak to tady vypadalo, víte co reprezentujete, to nechcete jezdit do zahraničí, máte vůbec nějakého přítele), stejně tak i z hlediska úvah o ní (ona se obléká normálně, studuje, atd.). Jednoznačně se tak ukazovaly „rozpaky“ novinářů, jak s takovou osobou komunikovat.
Po volebních úspěchu KSČM, kdy tato strana jako jediná zaznamenala zvýšení počtu voličů (cca o 220 tis.), na malý moment ustrnula standardní agenda prezentace KSČM jako subjektu mimo hru, protože si nikdo – vzhledem k nejasným prohlášením některých představitelů ČSSD – netroufl říci, zda to bude i nadále pravda. Chvilku šoku a mediálních rozpaků symbolizovala slova jako znárodňování, přičemž vizuální korunu těmto rozpakům dal časopis Týden montáží podobizen Grebeníčka a Stalina na titulní straně. Situace se ovšem brzy vyjasnila, a protože téma zpochybnění polistopadového vývoje média nechala chladnými (i ta horká), zůstalo u strohých konstatování, že se země sice otáčí stále více směrem doleva, ale komunisté mimo hru zůstávají.
Podobně jako se po volbách ODS smrskla do ustupujícího Václava Klause, zůstala KSČM pro prezentaci (s trochou nadsázky) jen nastupující Kateřina Konečná (nový místopředseda poslanecké sněmovny Filip nebyl tak přitažlivý jako ona). Její příchod na parlamentní půdu nezůstal bez komentářů a Konečná zůstala odsouzena k roli nepochopitelného exota, který se úspěšně ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném místě a s nesprávnou stranou.
Obě zmiňované partaje tak zůstaly mediálně zcela mimo klíčovou politickou hru. Odstupující, křečovitý a plačtivý Klaus v médiích ukázal slabost ODS (a potřebu obrody) a nastupující, rozpačitá i nepochopitelná Konečná se díky prezentaci – chtě nechtě – stala symbolem pokračující komunistické exkluze a jinakosti. Síla nastartované agendy se tak zdá neúprosná a chvilka novinářských rozpaků na tom pranic nemění.
 

<<Zpět

 

NAVRCHOLU.cz