Politická komunikace a média

Václav Štětka

(Revue pro média č. 3. – RECENZE)

Jan Jirák a Blanka Říchová (ed.): Politická komunikace a média. Karolinum, Praha 2000, 164 s., náklad a cena neuvedeny.

Počet českých překladů původních textů z oblasti mediálních a komunikačních studií by se bez velké nadsázky dal spočítat na prstech jedné ruky. Zatímco například sociologická komunita po roce 1989 již mnohé z děl jejích „klasiků“ dostala (jen namátkou: Weber, Durkheim, Veblen, Simmel, Merton, Mills, Dahrendorf, Berger, Giddens, Bourdieu, Goffman), autoři věnující se problematice mediální komunikace jsou domácí odborné veřejnosti dostupní – pokud vůbec – pouze v originálním znění, případně převyprávění v některé ze čtyř učebnic úvodu do masové komunikace/mediálních studií, které doposud v češtině vyšly (Kunczik, DeFleur/Ball-Rokeachová, McQuail, Jirák/Burton).

I proto lze přivítat výbor statí s názvem „Politická komunikace a média“. Jeho editoři, Jan Jirák a Blanka Říchová, do něj zařadili a přeložili sedm prací od šesti různých autorů, spojených zájmem o problematiku „role (zvl. masové) komunikace v rozhodovacích procesech celospolečenského rozměru“ (str.18). Již tento citát z úvodu sborníku naznačuje, že společný tematický jmenovatel vybraných statí se pohybuje na dosti obecné rovině, vyplývající z obtížnosti konceptualizace samotného pojmu „politická komunikace“. Přestože se o ní editoři v úvodní kapitole pokoušejí, jednoznačné definiční znaky, které by tento typ komunikace zřetelně vymezovaly v kontextu jiných (ať již jsou to pojmy jako veřejná, masová či mediální k.), nakonec nenacházejí, jak se zrcadlí v přiznání, že „neexistuje absolutní bod, od kterého má či nemá komunikace politickou hodnotu/význam“ (str.8). Obdobné rozpaky jsou zřejmé i v případě výkladu historie politické komunikace jako specifického sociálněvědního „oboru“, což je termín, který dávají do uvozovek samotní editoři; většina autorů, jejichž práce jsou zde uvedeny coby milníky na cestě výzkumu politické komunikace (H.Lasswell, P.Lazarsfeld, E.Katz, M.McCombs, D.Shaw, K.Deutsch), bývá totiž současně řazena k jiným, již institucionalizovaným vědním oborům jako sociologie, politologie či masová komunikace. Spíše než souhrn klíčových statí etablující se disciplíny je tedy sborník „průřezem vývoje přístupů a interpretací zabývajících se problematikou vztahu politické komunikace a masových médií“ (str.18).

Průřez je veden napříč vědními obory stejně jako historií, oddělující dobu vzniku jednotlivých příspěvků - mezi rokem vydání nejstaršího (D.Bell, 1950) a nejmladšího (J.Curran, 1996) leží téměř půlstoletí. Tento fakt napomáhá porozumět odlišným metodologickým i epistemologickým východiskům šestice autorů. Zatímco ve statích Elihu Katze a Karla Deutsche je zřetelný vliv funkcionalistického, resp. pozitivistického paradigmatu, převládajícího v sociálních vědách na konci padesátých a počátku šedesátých let, stať Winifrieda Schulze (1989) reprezentuje konstruktivistický směr, jenž pro změnu získal dominantní pozici v současnosti. Poměrně ostrá dělící čára vede i mezi ideovým ukotvením některých autorů, zvláště neokonzervativce Daniela Bella a progresivisty Jamese Currana. Tato vnitřní pestrost je však podle mého názoru mnohem více kladem než záporem sborníku, zejména v situaci, kdy, jak již bylo řečeno, českému čtenáři možnost porovnání různých teoretických směrů a názorů na tomto poli chybí.

V prvním příspěvku německý mediální teoretik Winfried Schulz nastiňuje dichotomii názorů na jednu z kardinálních otázek celého oboru, jíž je vztah mezi médii a realitou. Na tento problém s antickými kořeny dává podle Schulze novodobá mediální věda dva základní typy odpovědí: „ptolemaiovskou“ (realita coby „pevný bod“, který mohou média objektivně zobrazovat) a „koperníkovskou“ (realita je „v pohybu“ a média se podílejí na její konstrukci). Z tohoto sporu pramení i odlišné hodnocení praktické činnosti médií a rozdílné představy o cílech mediální politiky. Zatímco zastánci prvního, zrcadlového modelu obvykle kritizují selhávání médií ve vyváženém a reprezentativním zobrazování událostí a jejich tendenci k prezentaci „pokřivených“ pohledů na svět, „koperníkovci“ (se silnou epistemologickou oporou v teorii sociální konstrukce reality Bergera a Luckmanna) chápou tuto vlastnost médií jako víceméně nevyhnutelnou extenzi individuálních kognitivních procesů, při kterých vždy dochází k redukci informací o vnější realitě a k její partikulární, intersubjektivně platné interpretaci. Obvinění z mediálního překrucování reality či z jejího „neadekvátního“ zobrazování v této souvislosti ztrácí své opodstatnění: „Pokud je realita vždy uchopitelná pouze prostřednictvím procesů zpracovávajících informace, pak se podíl pokřivení nedá nikdy přesně stanovit“ (str.32). Schulz si je nicméně vědom nebezpečí sklouznutí této pozice k totálnímu relativismu, chápajícímu všechny výklady reality jako stejně hodnotné. Zasazuje se proto o „pragmatický pohled“, při kterém záleží na tom, „aby se konstrukty skutečnosti uznávaly jako přesvědčivé a byly vhodné jako východiska pro jednání“ (str.33). Tento přístup umožňuje zachovat ideál novinářské objektivity, pokud se chápe jako metodický prostředek či norma určující novinářskou práci, a nikoli jako absolutní, v praxi dosažitelný cíl. Ve vztahu k mediální politice to podle Schulze znamená „klást důraz spíše na různorodost a konkurenci než na přezkoumávání vyváženosti a neutrality“ (str.35).

Východiska tohoto liberálně-pluralistického modelu, stejně jako modelů alternativních, podrobuje ve své stati hlubšímu rozboru Denis McQuail. Ve snaze překročit etablované, leč poněkud statické a vnitřně rozporuplné normativní teorie chování médií (známé jako „čtyři teorie tisku“ – liberální, teorie společenské odpovědnosti, autoritářská a sovětská) se pokouší identifikovat základní předpoklady, které stojí za každým návrhem normativního rámce pro působení masových médií, a teprve jejich vzájemné porovnání nabídnout jako základ pro praktické posuzování rolí a funkcí médií v současné společnosti. Opěrným bodem je mu přitom koncept „veřejného zájmu“, který, jakkoli obtížně uchopitelný, slouží jako legitimizace činnosti masových médií. Tento koncept je podle McQuaila postaven na několika obecných principech, jež vévodí žebříčku hodnot západních, demokratických kapitalistických společností: svoboda, spravedlnost/rovnost a pořádek/solidarita. Každá z těchto kategorií se dělí na několik dalších, vzájemně se prolínajících subprincipů (nezávislost, různorodost, objektivita, solidarita aj.), tvořících dohromady soubor jistých očekávání, která společnost vůči médiím chová, a která mohou sloužit jako „základní stavební kameny pro vcelku soudržnou, pružnou a vyvíjející se ‘sociální teorii médií’” (str.114). McQuail nicméně sám upozorňuje na to, že tyto principy mohou stát navzájem v protikladu – na což v případě svobody a rovnosti upozornil už Tocqueville – a že mohou být různými skupinami vykládány různě, což předpokládá vždy doplňující diskusi o tom, co je a co není ve „veřejném zájmu“.

Na rozdíl od McQuailovy spíše explanační statě má příspěvek dalšího britského teoretika Jamese Currana na téma vztahu médií a demokracie již vysloveně normativní ambice. Curran kritizuje tradiční liberální přístup k funkci médií jako garanta demokratického zřízení, ať už se manifestuje v podobě konceptu „hlídacího psa“ (jenž přehlíží napojení médií na ekonomické struktury, mající často větší moc než státní aparát), „reprezentace zájmů spotřebitele“ (automaticky spojuje růst mediálních korporací s růstem celkové rozmanitosti mediálních obsahů), v podobě teorie o informační roli médií (přeceňující schopnosti racionálního rozhodování veřejnosti v mediálně-tržním prostředí), anebo jako „model profesní odpovědnosti“ (narážející na vágnost tohoto pojmu i na praktické selhávání jeho aplikace). Curran předkládá vlastní, alternativní model „demokratického mediálního systému“, jehož východiska se částečně kryjí s těmi, která popisuje McQuail. Jeho základními pilíři mají být rozmanitost na úrovni přístupu do médií i na úrovni příjmu sdělení (otevírající dveře marginalizovaným sociálním skupinám) a současně zajišťování podmínek pro kompromis mezi rozličnými skupinovými cíli. Systém, který Curran navrhuje, se skládá ze čtyř dílčích sektorů (soukromý, sociálně-tržní, občanský a profesní), spojených v centrálním, „klíčovém sektoru“, jímž je podle Currana televize veřejné služby. Jakkoli je většina argumentů obhajující tuto segmentaci (včetně požadavku na odsunutí médií založených na čistě komerční bázi z jejich dominantní pozice na jednu z periferií celého systému) racionálních a ve vazbě na problémy současných západních mediálních systémů pochopitelných, zřetelným nedostatkem celé koncepce je její abstraktní forma, která neumožňuje představit si, jak by takový model fungoval v praxi. Curran zůstává čtenáři dlužen názor na to, jakým způsobem by byla v reálných podmínkách zajištěna rovnocennost jednotlivých sektorů – například zda by nebylo nezbytné zavést kvóty na počet (případně i velikost) občanských, sociálně-tržních a komerčních tiskovin či jiných médií, aby byl zachován předpoklad ekvivalentního společenského dopadu jejich fungování. Další otazník vyvolává kodifikace televize v pozici nejdůležitějšího celospolečenského komunikačního kanálu; je jistě pravdou, že tomu současný stav odpovídá,což podmiňuje význam zápasů o kontrolu tohoto média, avšak již delší dobu se ozývají hlasy poukazující na apriorní neschopnost televize efektivně mediovat demokratickou diskusi – tedy to, co Curran pokládá za hlavní poslání médií. V jiných směrech velice progresivní Curranův návrh zde zůstává překvapivě konzervativní, neuvažující – přinejmenším v dlouhodobé perspektivě – také o jiných typech médií (zejména Internetu), které mají podle mnohých autorů potenciál některé ze slabin televizního vysílání korigovat.

Statě dalších tří autorů dělí od výše zmíněných už poměrně značný odstup – jak časový, tak obsahový. Dvě kapitoly z knihy The Nerves of Goevernment (1963) od Karla W. Deutsche, amerického politologa s českým původem, reprezentují sice zajímavý, ale v kontextu vývoje disciplíny poněkud osamocený pokus o aplikaci poznatků kybernetiky (zvláště teorie zpětné vazby) a teorie řízení na problematiku toku informací v rámci politických systémů. Deutsch vychází z organicistního modelu politického systému, kde informační kanály hrají roli nervových vláken a jejich vzájemné uspořádání a průchodnost jsou klíčovými faktory z hlediska systémové (auto)regulace i společenské integrace (což Deutsch demonstroval ve své dřívější průkopnické práci o významu sociální komunikace při mobilizaci národního vědomí, Nationalism and Social Communication). Pokud bychom v předložených kapitolách hledali implikace pro komunikační praxi v demokratických systémech, našli bychom je nejspíše v pasážích o „smyčkách komunikačních kanálů“ či „bodech rozhodování“, v nichž se stýkají (z hlediska systému) vnitřní a vnější informace a jejich příliš velká koncentrace – ať již skutečná nebo jen fiktivní – podle Deutsche zvyšuje stupeň zranitelnosti systému. Pro další potřeby by však bylo zapotřebí Deutschův model aktualizovat, protože je až příliš zakotven v politické realitě počátku šedesátých let, vycházející z představy moderního, silného národního státu coby dominantního organizátora života společnosti (a tedy jejích komunikačních kanálů) a zároveň suverénního subjektu mezinárodní politiky. Tato dvojjediná role se pod vlivem globalizačních procesů stále více oslabuje, a zejména společenské informačních kanály jsou podle názoru řady teoretiků (např. Manuel Castells) strukturovány radikálně odlišným způsobem než před čtyřiceti lety.

Rovněž článek klasika mediálně-komunikačních studií Elihu Katze je dnes možno chápat spíše jako pohled do historie vývoje tohoto oboru (konkrétně jeho empirické větve) než jako zdroj inspirace pro pochopení současného vztahu médií a politiky. Je tomu tak zejména proto, že tzv. teorii dvoustupňového toku komunikace (nebo také dvoustupňového vlivu, tj. od médií přes názorové vůdce k recipientům), o které článek pojednává a která byla poprvé formulována P.Lazarsfeldem, B.Berelsonem a H.Gaudetem v roce 1944, se nepodařilo empiricky dostatečně potvrdit a dnes je považována za překonanou, jakkoliv se její hlavní zásluhy – obrácení pozornosti od koncepce „všemocných médií“ ke zprostředkujícím faktorům, jež ovlivňují přijímání mediálních sdělení – nezpochybňují. Namísto dvou stupňů však současná mediální teorie pracuje s vícestupňovým modelem předávání informací, přičemž se má za to, že „některá sdělení se dostávají k recipientům přímo, některá nepřímo“ (Kunczik).

Ze všech sedmi statí asi nejvíce obsahově vybočuje studie amerického sociologa Daniela Bella, autora teorie post-industriální společnosti a českému čtenáři známému díky knize Kulturní rozpory kapitalismu (1999). Jeho „Poznámky k autoritářskému a demokratickému vůdcovství“ jsou sice relevantní přehledovou statí na téma sociologického zkoumání mas (mimochodem též již poněkud vyšlého z módy), avšak s oblastí politické komunikace se potkávají jen velice volně; o médiích je řeč spíše mezi řádky. Nelze se tak ubránit otázce, z jakého důvodu byla tato studie do sborníku vlastně zařazena.

Bylo by jistě možné vznést i opačnou námitku: proč ve výboru statí chybí jména zmíněná v úvodníku jako klíčové osobnosti tohoto výzkumného pole – Lasswell, Lippmann, Lerner, McCombs, Noelle-Neumannová a mnozí další? Jeden sborník nikdy nestačí, odpovídají editoři, a mají pravdu: snad se tedy česká zainteresovaná veřejnost vbrzku dočká dalšího pokračování.

 

<<Archiv čísla 3

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz