Walter Lippmann: Veřejné mínění

Michal Šimůnek

(Revue pro média č. 3. – RECENZE)

Walter Lippmann: Public Opinion. The Macmillan Company, New York 1960, 427 s., náklad a cena neuvedeny.

Walter Lippmann (1889 - 1974) byl významným představitelem amerického liberalismu, teoretikem demokracie, mezinárodních vztahů a široce respektovaným politickým komentátorem 20. století. Svoji novinářskou a komentátorskou kariéru započal již na Harvardské univerzitě. Tehdy ještě silně ovlivněn socialistickými ideami přispíval sociálně kritickými články do Harvard Monthly a Everybody´s Magazine. Po ukončení studia se stal editorem liberálního a pro-wilsonovského deníku New Republic. Na konci první světové války se významně podílel na vypracování Wilsonovy idealistické koncepce uspořádání mezinárodních vztahů a Společnosti národů a byl členem americké delegace na Versailleské mírové konferenci v roce 1919. Ve dvacátých letech na čas přijal místo editora magazínu World a v roce 1931 začíná psát úvodníky pro konzervativní a tradičně republikánský New York Herald Tribune, které pod titulem Today and Tomorrow vycházely řadu let, přinesly mu dvě Pulitzerovy ceny (1958, 1962) a učinily jej známým po celém světě.

Vedle novinářské kariéry a praktické politické činnosti jej proslavily jeho zeširoka pojímané (argumentuje soudobými poznatky z psychologie, politologie, sociologie, historie, filosofie atd.) teoretické úvahy o politice, které v průběhu svého života publikoval ve více jak dvou desítkách knih. Zatímco do počátku 20. let Lippmann stále věřil, že demokracie v moderních masových společnostech může racionálně fungovat, pokud bude veřejnost dostatečně zásobována relevantními a spolehlivými informacemi, od roku 1922, kdy poprvé vychází jeho přelomová kniha Public Opinion, začíná o tomto pochybovat a kriticky nastoluje otázku, zda-li vůbec mohou v moderních společnost občané činit racionální a demokratická rozhodnutí. Ústředním tématem, skrze které zodpovídá výše uvedenou otázku, je problematika vzniku, fungování a selhávání veřejného mínění v moderních společnostech.

Kniha začíná citací úryvku ze známého Platonova podobenství o podzemní jeskyni, které vystihuje jednu z klíčových tezí celé knihy: svět, ve kterém žijeme, známe do značné míry nepřímo, zprostředkovaně, a tudíž na něj nejsme mnohdy schopni adekvátně reagovat. Zprávy o událostech, které se odehrávají mimo bezprostřední dosah našich smyslů, považujeme mnohdy mylně za skutečný a pravdivý obraz světa a reagujeme na ně, jako by byly samotným skutečným prostředím. Mezi člověka a jeho “skutečné” prostředí se tak dle Lippmanna vkládá “pseudo-prostředí”, které je zabydleno mediovanými reprezentacemi světa a na jejich základě vytvořenými mentálními obrazy. V tomto “pseudo-prostředí” se nachází i fenomén “veřejné mínění”, který Lippmann definuje jako mentální obrazy světa, sebe sama, “těch druhých”, jejich potřeb, cílů a vztahů, které jsou společné pro určitou skupinu lidí (str. 29).

Lippmann tak věnuje téměř celou první polovinu knihy v jeho době jistě objevnému rozboru klíčových faktorů, které omezují náš přístup ke skutečných událostem a relevantním a nezkresleným informacím o nich, které z prostředí a událostí činí “pseudo-prostředí” a “pseudo-události”. Podrobně se zaobírá problematikou cenzury, omezení vzájemné interpersonální interakce jakožto důsledku masovosti moderních společnosti, nedostatkem času, který může každý řadový občan denně věnovat studiu informací o veřejných záležitostech, zkreslením způsobeným kompresí skutečných událostí do krátkých zpráv a sloganů, civilizačními bariérami bránícími poklidnému a hlubokému přemýšlení jako jsou hluk a rutinní a utlumující práce, hranicemi jazyka neumožňujícími komplexně a plně popsat komplikovaný svět, a v neposlední řadě strachem čelit těm skutečnostem, které se zdají ohrožovat již ustavené předsudky a mentální obrazy světa.

Za nejvýznamnější faktor omezené percepce považuje Lippmann stereotypy (rigidní mentální obrazy a víry určující chápání lidí, předmětů a událostí): “V převážné většině případu naše vnímání neprobíhá od pozorování k definování, ale od předem vytvořené definice události k jejímu pozorování. V rozlehlém, komplexním a zmateném světě vnímáme pouze to, co pro nás nadefinovala naše kultura se svými stereotypy” (str. 81). Samotný tento před-rozumový (stereotyp předchází užití rozumu) proces vnímání nehodnotí Lippmann pouze negativně, nýbrž jej považuje za ekonomický a de facto jediný způsob, jak se přiblížit k nestálé realitě, aniž bychom se vyčerpali pod tíhou neustálého přívalu senzací. Problém vidí v charakteru stereotypů, důvěře a nekritičnosti s jakou je používáme, v jejich zneužívání k propagandistickým účelům v politice a v tzv. slepých místech (blind spots). Stereotypní vnímání světa totiž vždy zatemňuje určitý aspekt reality v zájmu aspektů jiných. Takovým příklad je např. stereotyp “pokroku”, pod jehož váhou Američani rostou v nejmocnější národ na zemi, aniž by připravili své instituce a své myšlení na konec izolace od okolního světa. Stereotyp tak mnohdy místo ekonomizace úsilí může plýtvat lidskou energií prostě proto, že nám neumožní vidět to, na co nejsme zvyklí se dívat, že nám vkládá do úst soudy před tím, než vůbec pohlédneme na důkazy.

Stereotypy lze dle Lippmanna odhalit většinou díky kontradikcím se skutečným světem. Například užívání stereotypů v době války či v předvolebním klání většinou kulminuje ve vybudování systému zla na jedné straně a systému dobra na straně druhé. Jako by např. nestačilo říct, že naše vítězství pomůže demokracii více než vítězství druhé strany; musíme tvrdit, že naše vítězství přinese věčný mír a vytvoří svět bezpečný pro demokracii. Po válce či po volbách jsme pak neschopni dostát svým slibům, které většinou byly hodně nadsazené a v rozporu se skutečností.

Lippmanův pohled na politický proces v moderních demokraciích je značně skeptický, charakterizuje jej zejména právě za použití slov stereotyp, symbol a propaganda, a v souvislosti s veřejným mínění hovoří o “vyrábění souhlasu” (manufacture of consent). Za hybnou sílu proměny subjektivním pojetím světa vzájemně se lišících jedinců v masu s jednotným veřejným míněním považuje právě konstrukci “pseudo-prostředí” skrze jeho konstituční prvky, kterými jsou stereotypy, symboly a další propagandistické techniky. Například ve volební kampani se stačí odkazovat na stereotypy, které sami o sobě mají silnou homogenizující moc, užívat vhodně zvolené symboly (např. významné historické osobnosti), hovořit o “správných principech” (pokrok, zákon a pořádek, humanita, spravedlnost,…), opomíjet kompromisní témata či se uchylovat k mnohoznačným projevům. Obecným principem, jenž umožňuje vznik jednotného “veřejného mínění” v každodenním životě, je dle Lippmanna i samotné hierarchické uspořádání moderních společností. Protože v mnoha záležitostech mimo naši zkušenost nejsme schopni rozpoznat pravdu od lži, jsme nuceni se spolehnout na autority, které nám řeknou, co je pravda a co je lež. Rozhodnutí skupiny je proto většinou více koherentní, než by se na první pohled mohlo zdát. V hierarchicky strukturované společnosti menšina klade simplifikované otázky a nabízí jejich řešení, většina má pak na výběr mezi souhlasem či nesouhlasem s navrženým řešením. Demokratická polemika a diskuse je tak pro většinu vyloučena a její aktivita je omezena na volbu mezi “Ano” či “Ne”.

Walter Lippman si je vědom významu masových médií (v jeho době to byly zejména tisk a rozhlas) při přenosu stereotypů, vytváření “pseudo-prostředí” a formování veřejného mínění. Díky poznatkům psychologie a díky moderním prostředkům masové komunikace došlo totiž dle Lippmanna k “revoluci v demokracii”. Persuaze se tak stala vědomým uměním a běžným nástrojem demokratické vlády. Lippmann kritizuje tradiční teoretiky demokracie za to, že nikdy neuvažovali nad tím, kde budou lidé brát informace, na základě kterých budou rozhodovat o věcech veřejných. Své současníky pak kritizuje za to, že obecně předpokládají, že tisk a masová média jsou hlavním a objektivním nástrojem kontaktu s neviděným prostředím.

Zprávy v masových médiích jsou však dle Lippmanna výsledek standardizované rutiny a celé řady selekcí: co bude otištěno, na jakém místě, v jakém rozsahu a v jaké atmosféře. Zprávy a pravda tak nejsou jedno a to samé, a musí být jasně odlišovány. Funkcí zpráv je totiž upoutat pozornost na danou událost; nejsou zrcadlem sociálních podmínek, nýbrž reprodukcí aspektů, které se vnutily. Funkcí pravdy je pak vytvořit takový obraz reality, na jehož základě může člověk zodpovědně jednat. Fakt, že jeden tým amerického fotbalu porazil druhý 20 : 8, je malým kouskem pravdy. Ale příběh toho, proč jedni prohráli a druzí vyhráli, může mít stovky podob, lišících se dle stereotypů a osobních zálib pisatele. Novináři si proto musí uvědomit svoji subjektivitu a snažit se ji eliminovat, a čtenáři se musí učit chápat omezenou povahu zpráv a neomezenou komplexnost společnosti. Tisk není orgánem přímé demokracie, za který jej mnozí považují, nýbrž v nejlepším případě strážcem institucí a v nejhorším nástrojem, kterým menšina využívá svého postavení ke svým cílům a k ovládání většiny. Každopádně však masová médie dle Lippmanna v menší či větší míře intenzifikují defektní organizaci veřejného mínění. Proto jestliže má být mínění o událostech správné, musí být pro tisk organizováno.

Lippmann se nedomnívá, že bude kdy možné, aby všichni občané byli schopni spontánně vyjadřovat své mínění o všech veřejných záležitostech, a že je tudíž nutné opustit teorie založené na představách omnikompetentního občana. Jediná realistická vize spočívá v tom, že každý bude ve své sféře jednat více a více na základě skutečnosti odpovídajících obrazů neviděného světa, a že vychováme více expertů, kteří budou tyto obrazy udržovat. Těmito experty by však neměli dle Lippmanna být novináři, avšak experti politické vědy a technických oborů, neboť moderní společnosti jsou založeny převážně na technických vymoženostech. Žádná demokratická reprezentativní vláda totiž nemůže fungovat, dokud nebude existovat nezávislá expertní organizace, která bude srozumitelně prostředkovat neviděná fakta těm, kteří rozhodují.

Lippmannova kniha Public Opinion je prvním pokusem prozkoumat a zmapovat veřejné mínění v moderních podmínkách a ve světle našich moderních znalostí o lidské povaze. Jeho analýza vytváření veřejného mínění je pozoruhodně vyspělá a mnohé z jeho argumentů a postřehů neztratily svoji relevanci ani po příchodu elektronických médií. Lippmann rozpoznal, že jednak vnější prostředí a jednak vnitřní psyché jsou zdrojem chyb, které zkreslují percepci a mínění. Jeho užití konceptu stereotypu při analýze veřejného mínění bylo originálním počinem, který zůstává dodnes hodnotný. Zajímavé a stávajícímu poznání poplatné jsou dále jeho poznámky o populárním vkusu a popularizaci žurnalistiky a politiky, o procesu identifikace s předkládanými obrazy, o sociokulturním určení identity, o propagandě. Výstižná je jeho charakteristika moderní masové společnosti, ekonomických podmínek produkce zpráv, statusového omezení přístupu k informacím a role expertů a názorových vůdců v moderních společnostech. Autor přitom nesklouzává k moralizování a daří se mu udržet převážně na věcné a analytické rovině.

Samotné Lippmanovo zamítnutí možnosti ryzího (nemanipulovaného) demokratického konsenzu a důvody, které jej k tomuto zamítnutí vedly, jsou i dnes vysoce aktuální, obzvláště zamyslíme-li se ve světle současné podoby politického procesu ve vyspělých demokratických zemích nad argumenty, které Lippmann k tomuto svému tvrzení předkládal. Avšak jeho řešení “revoluce v demokracii”, a sice její využití k expertnímu a novými technikami propagandy ovlivněnému vytváření souhlasu o věcech veřejných, nelze považovat za následováníhodný ideál, neboť by taková organizace správy věcí veřejných mohla lehce vést k autoritářské moci technokracie. Otázka, jestli se již nenaplnila tato Lippmannova vize fungování demokratických společností (ať již za ony svět interpretující autority budeme považovat politiky, novináře, populární hvězdy, mediální magnáty či obecně všechny “experty” od zubního lékaře přes reklamního agenta až po jaderného fyzika), je polemická, avšak stále aktuální.

 

<<Archiv čísla 3

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz