Média a globalizace – vztah jako mnohý jiný

Jakub Macek

(Revue pro média č. 4 – GLOSA)

Vztah oněch dvou fenoménů, jimž je věnováno toto číslo, tedy globalizace a médií, je stejně problematický, ne zcela přehledný a nevyvážený, jako mnohé jiné vztahy. Takové už vztahy zkrátka bývají. Nebýt tomu tak, nudili bychom se.
Takřka jako truismus, který málem nezaslouží být opakován, dnes vypadá tvrzení, že by nebylo globalizace v její dnešní kvalitě, nebýt masových médií. Ekonomické a politické globalizační procesy by jen těžko mohly nabýt své impozantní síly, kdyby neměly kulturního agenta. Podmínkou „důsledné globalizace“ je zkrátka jistá úroveň globální kulturní homogenizace.
Na druhou stranu (a zde narážíme na klasický „drůbežářský problém“ spojitých nádob slepice/vejce–vejce/slepice) jen těžko by se mohly globálně šířit technologie, podmiňující existenci globálních symbolických toků, kdyby neměly oporu v globálně existujících ekonomických vztazích.
A právě při vědomí této vzájemné souvislosti je víc než zajímavé dívat se na vztah globalizace a médií optikou nikoli analyzujícího intelektuála, ale brýlemi PR manažera, snažícího se procpat téma globalizace do médií, a novináře, snažícího se toto přežvýkat mediovaným jazykem. Takový pohled – vzhledem k tomu, že média jsou tak důležitou součástí motoru, pohánějícího globalizaci – nepostrádá ironii. Osobní zkušenost, nabytá během práci na konferenci Forum 2000, totiž ukazuje, že globalizace je pro mediální agendu průšvihové téma. Nepřijatelné. Nepřekousnutelné.
Čím to?
Anarchomarxističtí odpůrci korporativní kapitalistické globalizace prominou, ale na vině není ani tak to, že by snad zkorumpovaná média pracovala ve službách světového kapitalistického systému, jako fakt, že téma globalizace má několik mediálně zle přijatelných vlastností. Je poměrně komplikované, není redukovatelné na jednoduchý a jednoznačný konflikt dvou stran, jen těžko jej lze „převyprávět“ do podoby jednoznačné narace, vyžaduje jistou erudici, je zatraceně rozporuplné a mnohoznačné a plné protichůdných jevů.
S něčím takovým vyrážet na mediální trh je holá sebevražda: Jeden se snaží novinářům „prodat“ akci, jejímuž obsahu rozumí oni sami jen dost málo (co teprve publikum?), akci, v jejímž rámci sice dochází k báječnému konfliktu (jenž se ovšem odehrává mezi třemi, čtyřmi a více názorovými proudy), ale jehož aktéři – ač „v oboru klíčoví“ – jsou mediálně neznámí, a tedy cenní jen velmi málo, nebo známí, ale laikovi nesrozumitelní, pročež jejich cena není o moc vyšší. Navíc, a to si přiznejme, není ani trochu jasné, kdo je černý a kdo bílý, kdo je kladný a kdo záporný hrdina celé věci.
Co s takovým tématem? Zůstanou-li stranou specializovaná média pro zdatnější publikum, je možno jej buď mediálně zcela ignorovat, nebo situačně redukovat na téma dílčí, či „přinejlepším“ podat hybridně, bezobsažně, vyprázdněně, frázovitě. Imidž globalizace následně vyznívá poněkud podivně: Globalizace je podle situace buď „to cosi“, kvůli čemu za velké prachy rokují nějací intelektuálové (eh…), nebo jindy „tamto“, co nutí dredaté puberťáky házet šutry do výloh (taky žádná sláva…). Jen těžko se však jedná o něco, co by se normálního, slušného člověka nějak týkalo, to se rozumí.
Ironie takového pohledu na vztah médií a globalizace trochu hořkne v okamžiku, kdy předchozí úvahu doplní parafráze slov Eduarda Aninata z MMF: Velkou část globálních problémů budeme s to řešit ve chvíli, kdy o jejich řešení budou mít skutečný zájem národní vlády, jež dnes odmítají opustit pozice, z nichž brání své často krátkozraké partikulární zájmy. Národní vlády budou ochotny dívat se za roh pouze v případě, kdy právě to budou chtít jejich voliči. A jejich voliči to budou chtít pouze tehdy, když budou globalizaci a s ní související problémy vnímat jako skutečně relevantní politické téma. Což ovšem v souvislosti s její „mediální neuchopitelností“ poněkud zavání komplikovanějším oxymoronem…
Vztah médií a globalizace, respektive médií ke globalizaci, tak nakonec skutečně připomíná řadu vztahů jiných, oněch osobně lidských. Patří k sobě, bez sebe navzájem by nebyly, čím jsou. Leč – málem si nepřijdou na jméno, a když, porozumění je v tom prachbídné. S takovou se ještě dlouho nudit nebudeme…

 

<<Archiv čísla 4

 

NAVRCHOLU.cz