Nicholas Negroponte: Digitální svět

Martin škop

(Revue pro média č. 5 – RECENZE)

Preston, Paschal: Reshaping Communications. Technology, Information and Social Change. Sage, London et al. 2001.

Nicholas Negroponte je spoluzakladatelem (spolu s profesorem Jeromem Wiesnerem) a současným ředitelem Mediální laboratoře (Media Laboratory) při Massachussetts Institute of Technology (MIT) v americké Cambridge. Laboratoř je určena k řešení problémů v oblastech digitálního videa a multimédií. Po absolvování MIT (1968) byl Negroponte průkopníkem na poli computer-aided designu, tedy v oblasti, ve které jsou vytvářeny softwarové nástroje, např. pro architekty nebo designéry. V roce 1968 také založil Architecture Machine Group na MIT. Tato prakticky i teoreticky zaměřená skupina byla odpovědná za mnoho radikálně nových přístupů k vzájemnému propojení člověka a počítače.

Mezi jeho dalšími publikacemi (mimo Being Digital) lze uvést: Media@media (spoluautor John Maeda), The Connected Family: Bridging the Digital Generation Gap (spoluautor Seymour A. Papert), The Architecture of Machine, Soft Architecture Machines, One Point Touch Input of Vector Information for Computer Display a Reflectionon Computer Aids to Design an Architecture.

Negroponte se podílel na vzniku časopisu o moderních technologiích WIRED. Do nedávné doby v něm také pravidelně uveřejňoval své sloupky, jejichž rozpracováním vznikla kniha Being Digital.

Na předsádce knihy je uvedeno, že se jedná o „manifest“ postinformačního věku. Jako takovou lze knihu pojímat i dnes, několik let po prvním americkém vydání. Čas, který odděluje vydání českého překladu od původního, leccos změnil. Informační technologie, kterými se kniha zabývá, rychle stárnou. Technologie, které teprve Negroponte očekává (jako například digitální televize), jsou dnes již předmětem široké diskuse. Dokonce to není v některých státech nic neobvyklého; a i v ČR se na toto téma stále častěji hovoří. Jiná zařízení, např. modem (tedy počítačový komponent určený k propojování počítačů pomocí telefonních linek, který byl v době první publikace knihy poměrně rozšířen), jsou již za svým zenitem a ustupují jiným prostředkům vzájemného propojování sítí. Technologický vývoj je proud, který se nedá zastavit. Proto je recenze této knihy zařazena v rubrice „Nostalgická recenze“. Relativně krátký čas dělící nás od vydání knihy představuje propast, do které se propadly některé Negropontovy vize a čísla, na jejichž základě autor argumentuje (např. rychlost přenosu dat, počet lidí připojených k Internetu). Zcela seriózně se v současnosti řeší problém uživatelského přístupu k novým technologiím, jejich přibližování „běžnému uživateli“, a mnohem více se také prostřednictvím sítí komunikuje. Hybridy mezi televizorem a počítačem jsou již běžně dostupné a sledování videa na počítači je věc mezi mládeží běžná. Stejně jako přehrávače hudby pracující na bázi PC. V jiných případech je Negroponte naopak přílišným optimistou. Např. vize zcela zasíťované společnosti není až tak ideální, jak se Negroponte domnívá. Odcizení, které panuje mezi uživateli sítě, je poměrně velké. Optimistická nálada panující v knize se zatím nepotvrdila a v nejbližší době patrně nepotvrdí. Sítě stále nejsou jediným ideálním prostředím pro společenskou komunikaci.

 

Hodnotné jsou však na knize obecné názory na digitální média a jejich roli v (post)moderním světě. Zaměřme se tedy spíše na Negropontovy názory na roli a formu médií v budoucnosti.

Negroponte v knize hovoří zejména o výpočetní technice, ale to oč mu jde, již nejsou samotné počítače, ale spíše způsob života, který přinášejí: jak jsou stále více zapojovány do každodenního života a jak pokračuje vzájemné propojování nejen počítačů, ale i počítačů a lidí. Společnost postupně, dle jeho vize, v dohledné době opustí principy národních států a spíše bude setrvávat v digitálních společenstvích, která nebudou respektovat vzdálenosti a čas pro ně bude hrát jinou roli, než jakou hraje dnes (str.10).

Nejdůležitější, nejen pro uchopení knihy, ale i pro přechod k digitálnímu světu vůbec, je podle autora nutnost pochopit rozdíl mezi atomy (ze kterých se skládají fyzické předměty) a bity (které jsou základní jednotkou digitálních informací). Rozdíl si můžeme představit na příkladu zábavního průmyslu. Hudební nahrávka se dá umístit na gramofonovou desku, audiokazetu, CD disk, tedy na médium, které je složeno z atomů a které můžeme jednoduše uchopit do ruky, ale které má svou váhu a svůj rozměr. Gramofonová deska je navíc křehká, audiokazeta se může ohrát a CD disk poškrábat. Hudební nahrávka však může existovat pouze v bitech – v řadě jedniček a nul, která po dekódování bude znít přibližně jako originál. Při cestování po digitálních sítích však nic neváží, neopotřebuje se a teoreticky ji lze obdržet kdykoli a kdekoli. Navíc, dodává Negroponte, nikdy není rozebrána (str. 16). Celá kniha se v podstatě zabývá vzájemnými rozdíly mezi atomy a bity a výhodami (méně již nevýhodami), které z užívání bitů plynou. Právě rozdíl mezi nimi představuje bránu k pochopení významů a důsledků digitálního světa (str.15). Ve světě propojeném informační dálnicí cestují bity rychlostí světla na kterékoli připojené místo, což představuje nutnost chápat svět jinak, než jak byl dosud chápán.

V postupné digitalizaci, tedy v procesu nahrazování atomů bity, mají svou roli i média. Podle Negroponta sehrají svou úlohu nejen na poli „vysílačů“ informací, ale změní i technologie či přístroje, kterými informace přijímáme. V případě přijímačů se tak můžeme dožít chvíle, kdy „počítače za nás budou číst noviny, sledovat televizi a fungovat jako redaktoři, pokud je o to požádáme.“ (str. 20) Budou pro nás připravovat to, co opravdu chceme sledovat. Informační věk je spojen s přemírou informací, kterými nás stále zásobuje okolní svět. K tomuto faktu lze vztáhnout Negropontem často používané rčení „méně je někdy více“. Sám je sice vztahuje k prostupnosti sítí. Vtipně uvádí, že důvodem k využívání širokého pásma není jen to, že je máme. Takový přístup znamená zbytečné zahlcení příjemců balastem. Lepší než volat po stále rychlejších připojeních je využít fantazii k tomu, jak stávající připojení lépe využít. Výsledkem takové „fantazie” je i komprese, která umně dokáže využít stávající kabelové sítě. Přesto se však nadbytku informací nevyhneme. V dohledné budoucnosti tak budeme muset umně filtrovat bity, které chceme, a bity, které pro nás nemají žádný význam.

To, že si každý příjemce vybere jen to, co ho zajímá, je i současný trend ve vývoji digitální televize. Projekt, který z pouhého sledování vyšší kvality obrazu postupně přechází (pohybujeme se v době vydání knihy, tedy v roce 1995) k pružnější rozšiřitelnosti a škálovatelnosti celého systému (str. 38). Čiré navyšování kvality obrazu je podle Negroponta směr, kterým se digitalizace televize nesmí ubírat. Lepší je chápat televizor jako přijímač, který je schopen přijmout mnohem více informací různého druhu – od volby kamery, grafických ukazatelů až po vyšší kvalitu viděného. Výsledkem tak nebude jen rozvoj formy, ale i rozšíření sdělovaného obsahu. Důležité také je uvažovat o propojení televize a počítače. Podle něj výroba televizorů jako takových zanikne a jedinou možnou otevřenou architekturou budoucí televize bude PC (str. 44) – půjde jednoznačně o displej vybavený výkonným procesorem. Pro budoucnost musíme přestat uvažovat o televizi jako o televizi a dívat se na ni digitálníma očima (str. 45). Půjde spíše o zařízení s přímým, nikoli sekvenčním přístupem, podobné spíše novinám než tradiční televizi dneška (str. 46). V knize tak autor naráží na fakt, že programy bude moci divák volit libovolně z určitého daného souboru – bude pouze na něm, který program zvolí první a který jako další. Nebude tedy vázán přesným řazením programové skladby; televizi bude sledovat obdobným způsobem, jakým čte články v novinách.

Další oblastí spojenou s digitalizací jsou tzv. multimédia (pojmem „multimédia“ se označují různé technologie, které umožňují spojování, kombinaci a nové formy užití obrazových a zvukových médií.). V této oblasti jde podle Negroponta ani ne tak o nový obsah, jako spíše o nové pohledy na starý obsah. Spíše než o vznik něčeho nového jde o vyprazdňování archivů. Důležitou však rozhodně bude interaktivita (str. 56). Postupný pozorovatelný přechod k tomuto typu médií je zapříčiněn tím, že v digitálním světě se nemusí volit mezi objemností knihy a hloubkou obsahu – multimédia totiž umožňují spojit malý rozměr s obsahovou šířkou. Touha dozvědět se více bude důležitou součástí koncepce médií a základem hypermédií (str. 62). Doplnit lze, že nejen touha vědět více, ale i snaha odpočinout si mnohem více skrze větší přísun zábavy.

Právě skrze multimédia nám Negroponte předkládá svůj závěr, kterým se snaží reformulovat McLuhanův slavný aforismus „médium je poselstvím“: „V digitálním světě již není médium poselstvím. Je jeho ztělesněním. Každé sdělení se může projevit v několika různých ztělesněních, jež lze automaticky vytvořit z týchž dat.“ (str. 63). Proč však médium nebude poselstvím lze v textu vystopovat jen stěží. Do dneška se stále potvrzuje, že jde především o samo médium, a nikoli o jeho obsah.

Pro pole médií je také významné zmínit se o dalším rozpracovaném tématu. Tím je nutnost nalézt či vytvořit „inteligentní rozhraní“. Rozhraní, které nám neusnadní komunikaci např. s počítačem, ale usnadní nám práci, kterou si chceme jeho užitím zjednodušit (str. 80). Podle Negroponta je jedinou cestou uvažovat o tom, že počítače se v budoucnosti budou více podobat lidem a korespondovat s jejich (naším) stylem uvažování: jak co nejlépe nastavit video (či potomka jiného záznamového zařízení), aby nahrál to, co se mi líbí, aniž bych mu o to musel říkat a studovat proto program. Výsledné rozhraní tak můžeme spatřovat například i ve stále větším významu virtuální reality, jejíž rozvoj Negroponte považuje za vhodnou cestu – základní myšlenkou bude vytvořit iluzi, že tam jste (str. 98). Ovládání pak bude naprosto snadné a přirozené – nepoznáme, že ovládáme počítač, budeme ovládat jen to, co chceme, a zdánlivě bez prostředníka.

Negroponte se nevyjadřuje jen k technickým záležitostem médií (a dalších informačních technologií), ale uvažuje o nich i obecně. „V informačním věku se masová média zmenšila i zvětšila zároveň. Jejich nové formy jako CNN či US TODAY oslovují širší skupiny než dříve. Specializované časopisy [...] jsou naopak média úzkého dosahu zaměřená na malé demografické skupiny. V postinformačním věku se publikum skládá jen z jedné osoby.“ (str. 134) Díky této specializaci či naopak masovosti se dá předpokládat, že – s možnou výjimkou sportovních událostí a voleb – budou televize a rádio budoucnosti vysílat asynchronně, a to buď na žádost příjemce (publikum jednoho diváka), nebo pomocí „prosévání“, tedy situace, kdy přijímač sbírá jen ty informace, které bude moci později využít. Dominovat však jednoznačně mají informace na žádost (str. 137).

Digitalizace se podepíše i na konečnosti uměleckého díla. Každé digitální dílo bude dotknutelné; každý jej bude moci změnit, „dotvořit” podle vlastních představ. Originál se rozplyne v moři plagiátů, které však budou svébytným uměleckým dílem vhodným pro další transformaci. Umělecký, soudí Negroponte, bude „pouze“ proces vzniku díla, tedy nikoli jeho zdánlivě finální podoba. Takový proces může být fantazií a vytržením jediné mysli, ale může také být výsledkem kolektivní imaginace – vizí revoluční skupiny (str. 183). Každý příjemce bude moci dotvářet výsledné produkty a zanechat na nich své vlastní otisky. K jakému výsledku to může vést však Negroponte neuvádí. Zda k vulgarizaci umění a konečné povrchnosti nebo k prohloubení povědomí o umění se bohužel nedozvíme.

S takovým pojetím díla však jasně kontrastují dosavadní zákony dotýkající se i médií. Dosavadní právní úprava vězí plně ve světě atomů (a i dnes se od něj odpoutává velice pozvolna a těžce). Kybernetické právo, navrhuje Negroponte, musí být globální, což není snadné zařídit.

Negropontova kniha Digitální svět je čtivým a vtipným úvodem do světa digitalizace. Autor ji tak také koncipuje – aby laik mohl proniknout do světa bitů a nebyl zahlcen technickými informacemi, které jsou s tím často spojeny. Sám uplatňuje určitý filtr, kdy informace příliš vědecké a pro cílového čtenáře této knihy naprosto nezajímavé vypouští. Snáze tak může odkrýt mnohá tajemství, která bity provázejí. Co však nelze přehlédnout je přílišný optimismus, se kterým autor k této oblasti přistupuje. Představuje nám pouze výhody, které digitalizace nese, a méně uvažuje o nevýhodách.

 

<<Archiv čísla 5

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz