Konec českého tisku bez otazníku

Lenka Císařová

(Revue pro média č. 6 – RECENZE)

Čelovský, B.: Konec českého tisku? Tilia, Šenov u Ostravy 2001, 86 stran, cena 50 korun.
Čelovský, B.: Konec českého tisku. Tilia, Šenov u Ostravy 2002, 316 stran, cena neuvedena.
 

Dosud nepopsaný aktuální problém a kontroverzní zpracování, které rozproudilo debatu o vlastnictví českých novin – takové jsou knihy Konec českého tisku? a Konec českého tisku, které v průběhu dvou let nabídl čtenářům Bořivoj Čelovský. Jak sám autor píše v předmluvě pro druhé, rozšířené vydání, otazník v jeho názvu nechybí náhodou: „[…] Prodali jsme také naše noviny, které se dnes už přestaly pohoršovat nad tímto zločinným výprodejem národní podstaty […]. Proto jsem z názvu této knížky odstranil otazník.“ (s. 7)

Tak jako se liší název, liší se i texty obou vydání – v rozsahu mírně, v obsahu zásadně. Autor podotýká, že původní verzi pouze ojediněle upravil a dodal do ní reakce na první knihu, ale v přepracovaném vydání se změnilo vyznění celé autorovy analýzy. První verze knihy začíná stížnostmi na újmy, které Němci, respektive němečtí vydavatelé, Čelovskému způsobili. Hned v úvodu Čelovský vysvětluje, že jako historik se k tématu svobody tisku dostal v okamžiku, kdy se jeho kniha stala obětí cenzurního zásahu vydavatelství, jež vlastní německý tiskový magnát Axel Springer. Tento osobní rozměr textu, který je možné chápat jako pomstu všem německým vydavatelům, degraduje vyznění prvního vydání. A to i přesto, že další pasáže knihy jsou analytické a nabízejí nové informace o koncentraci vlastnictví českého tisku v rukou zahraničních vydavatelů. Nicméně i v nich Čelovský občas sklouzne ke zjednodušení, jež vyzní jako německé rovná se špatné.

Druhé vydání Konce českého tisku má oproti prvnímu větší nadhled. Chybí osobní úvod, ten naopak napsal britský novinář Tom Kent. Kent nabízí ze své praxe v Kanadě srovnání české a kanadské legislativy v otázce vlastnictví médií. Kanada otázku zahraničních vydavatelů řešila již v roce 1945, kdy začal na kanadský trh pronikat americký kapitál.¹Jelikož federální vláda z ústavních důvodů váhala prosadit zákon směřující přímo proti cizímu vlastnictví novin a časopisů, našla si k ochraně kanadské svébytnosti jinou cestu. Od roku 1965 začalo být k tomu účelu užíváno daňového zákona. Výdaje na reklamu v Kanadě nemohou být uznány jako výdaje odečitatelné z příjmů, jestliže jsou tyto reklamy uveřejněny v tiskovinách určených Kanaďanům, ale nekontrolovaných kanadskými majiteli. Výsledkem toho pochopitelně je, že se vlastnictví tiskovin v Kanadě stává pro cizince v podstatě bezvýznamným,“ vysvětluje Kent. (s. 10–12) V České republice podobný zákon, ani zákon omezující podíl zahraničních vlastníků na mediálním trhu, neexistuje.

Kent podotýká, že „většina lidí po delší část života nabývá převážnou část informací prostřednictvím médií. Proto lidé nemohou být svobodní, pokud nejsou svobodná média: nezávislá nejen na vlivu vlády, ale také na jiných formách kontroly informací a názoru.“ (s. 9) Právě tuto tezi prosazuje dále v textu i Bořivoj Čelovský, i když tak činí poněkud chaoticky. Pokud vezmeme jeho příběh o konci českého tisku chronologicky, problém vlastnictví médií v České republice se objevuje už na počátku devadesátých let. Čelovský jej zcela otevřeně nazývá „legální krádeží“ českých novin. Jako jeden z mála kritiků vlastnictví českého tisku upozorňuje na fakt, že problémy s vlastnictvím médií vznikly už při jejich podivné privatizaci v devadesátých letech. Jako dar státu osobám, které se ukázaly jako nehodné, označuje například „privatizaci“ Mladé fronty, Rudého práva a komunistického regionálního tisku. Popisuje, jak například Mladou frontu získali jako akcionáři zaměstnanci a stali se tak vlastníky veškerého majetku novin. Noví „majitelé“ po nějaké době vydělali obrovské sumy na tom, že titul prodali zahraniční firmě.

Už tehdy začal podle Čelovského nástup zahraničního kapitálu na český novinový trh. Vinu za to dává nejen „privatizaci“ novin, ale také politikům, kteří „legální krádeži“ v rozporu se zákonem pouze přihlíželi. Po jedenácti letech, kdy se zahraniční majitelé českých novin několikrát změnili, shrnul Čelovský situaci českých médií takto: „Monopol koncernu Passauer Neue Presse (PNP) v regionálním tisku v Čechách; monopol koncernu PNP na Moravě a ve Slezsku, kde se nyní veškeré regionální deníky a podstatná část týdeníků ocitly v jeho rukou; oligopol Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft (RBVG) v celonárodním tisku; kartelová dohoda obou firem o rozdělení jejich činnosti v České republice.“ (s. 17)

V této souvislosti si autor knihy klade otázku, proč do koncentrace vlastnictví nezasáhly odpovědné orgány či zákonodárci, jak to proběhlo v mnoha západních státech, například ve Velké Británii, Francii či již zmiňované Kanadě. „Zákony dovolují (ve všech demokratických zemích – pozn. aut.) v domácích sdělovacích prostředcích účast zahraničního kapitálu pouze do 30%, častěji však jen do 20% nebo 10%,“ odvolává se Čelovský na údaje z článku Michala Černíka. (s. 21)

Čelovský kritizuje v tomto ohledu nedostatečnost českého tiskového zákona, ve kterém žádné ustanovení regulující vlastnictví tisku není. Nečinní jsou podle něj i politici: „Naši politikové – pomineme-li krajní síly, ať už vpravo nebo vlevo – nevěnují českému novinovému trhu sebemenší pozornost. […] Vládní politika ve věcech národní svébytnosti byla a je důsledná laissez faire, úplná legislativní paralýza, a to s výmluvou na budoucí uspořádání v „nové Evropě“ […],“ míní Čelovský. (s. 26)

Za přístup k monopolizaci českého tisku kritizuje Čelovský i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který neshledal v postupném odkupování regionálních titulů firmou Vltava-Labe-Press žádný problém. „[…] tvrdí, že koupě brněnské Rovnosti a ostravské Svobody neposílila „významně“ postavení Vltava-Labe-Pressu (VLP). Pravda je, že koupí těchto dvou moravských deníků VLP získala úplný monopol na Moravě a ve všech regionech Čech. Deníky VLP jsou dnes jedinými deníky vydávanými na Moravě a ve Slezsku. Regiony v Čechách jsou zaplaveny 40 tituly VLP,“ podotýká Čelovský. (s. 45) Na ochranu novinářů, kteří doplatili na slučování celostátních i regionálních novin, nevystoupil ani Syndikát novinářů, jak podotýká bývalý šéfredaktor ostravské Svobody Ivo Šebestík.

Čelovský své závěry o vlivu zahraničních nadřízených na české novináře nedokládá jen cenzurováním svých knih či rozhovorů. Cituje zážitky konkrétních novinářů, jmenovitě šéfredaktora ostravské Svobody Šebestíka, který popisuje převzetí novin firmou VLP a propouštění zaměstnanců. Šebestík také Čelovskému poskytl svou korespondenci s Matthiasem Roscherem, jedním z Němců, kteří spravovali české noviny vlastněné Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft (RBVG), tedy potažmo VLP. Z ní vyplývá, že se Roscher snažil ovlivnit vyznění Šebestíkových komentářů. (s. 102–104)

Nejdůležitější přínos Čelovského knih o vlastnictví tisku je zřetelný v druhé polovině druhého vydání knihy. V něm autor říká, že první vydání brožury rozeslal „všem poslancům (200) a senátorům (80) […]. Současně jsem brožuru poslal 1060 (44 zásilek nebylo doručeno) jednotlivcům (spisovatelům, historikům, univerzitním profesorům, členům Akademie věd ČR apod.).“ (s. 107)

Následující dvě stovky stran přetištěných reakcí ukazuje, že se Čelovskému kromě jeho prvenství ve vydání takto zaměřené knihy podařila další důležitá věc. Zahájil diskusi o vlastnictví českého tisku. Jak se ukazuje, například na internetových stranách Britských listů,² do diskuse se zapojili nejen politici a známé osobnosti, ale i praktici. Ti například organizují spolupráci posledních českých regionálních novin či dotazníkové šetření, které má zmapovat osudy českého tisku za posledních dvanáct let.

I přes několik zmíněných nedostatků přinesly knihy Bořivoje Čelovského Konec českého tisku? a Konec českého tisku první sesbíraný analytický materiál na téma koncentrace zahraničního vlastnictví českého tisku a absence její regulace. Je to materiál, který dokázal rozproudit diskusi. A to je plus, které převáží všechny mínusy.
 

Poznámky:

  1. Podobně mluví o vpádu amerického kapitálu na anglický trh lokálních médií David Murphy. Ten prodle něj proběhl v letech 1995 a 1996. Murphy, D.: Earthquake undermines structure of local press ownership: many hurt. In: Franklin, B. – Murphy, D. (ed.): Making the Local News. Losal Journalism in Context. Routledge, London – New York 1998.

  2. Viz www.blisty.cz.

<<Archiv čísla 6

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz