Historie jedné bitvy o éter

Vít Kouřil

(Revue pro média č. 6 – RECENZE)

McChesney, Robert Waterman: Telecommunications, Mass Media, & Democracy. The Battle for the Control of U.S. Broadcasting, 1928-1935. Oxford University Press, New York – Oxford 1993, 393 stran, 18.95$.

 

Rádio může být nejúžasnější veřejný komunikační systém, jaký si lze představit, gigantický systém kanálů. Může být, to znamená když bude schopné nejenom přenášet, ale také přinášet, umožní posluchačům nejen slyšet, ale také mluvit, ne je izolovat, nýbrž spojovat.
Bertold Brecht, 1930 (Engelman 1996: 272)


Před deseti lety proslavil madisonského historika médií Roberta Watermana McChesneyho jeho knižní debut rekonstruující „bitvu o kontrolu nad americkým vysíláním v letech 1928-1935,“ vedenou mezi obchodními zájmy a zájmem „veřejnosti“ Spojených států amerických. Autor v něm se zjevným heuristickým nasazením dokládá, že reformátoři oponující rodícímu se komerčnímu (kapitalistickému) rozhlasovému vysílání byli mnohem důležitějším protihráčem, než jak se nyní americké paměti, deformované převážně povrchními historiemi vysílání (viz McChesney 1996), jeví. Kontext vzniku původně dvěma sítěmi (networks) předené struktury rozhlasového vysílání v USA je podle autora lépe vyložitelný optikou sociálního konfliktu menších zájmových skupin než perspektivou širokého sociálního konsensu. V tomto smyslu lze politicko-ekonomicky smýšlejícího autora včlenit do tradice Millsovy radikální sociologie či americké revizionistické historiografie.

Ekonomická, legislativní a ideologická konsolidace pro-ziskového mediálního systému USA proběhla ve třicátých letech minulého století a McChesney tomuto procesu v zásadě přisuzuje nedemokratický charakter. Reformní hnutí druhé poloviny dvacátých a první poloviny třicátých let naopak požadovalo větší podíl nekomerčního, vzdělávacího či veřejnosti sloužícího vysílání. Navazovalo na étos stovek pionýrských a univerzitních stanic, operujících nezávisle na principech tržní ekonomiky a postupně vytlačovaných na okraj elektromagnetického spektra, zejména díky všeobecnému přerozdělení vysílacích frekvencí ve prospěch sítí NBC a CBS v tzv. General Order 40 z roku 1928, které McChesney odsuzuje jakožto jednu z anonymních kolektivních neodpovědností zastupitelské demokracie.

Alternativní skupiny a jednotlivci, z nichž můžeme jmenovat vzdělanostně-výchovné spolky, univerzity, některé odborové organizace, občanské skupiny, křesťanské komunity nebo intelektuály dovolávající se osvícenských tradic Otců zakladatelů (například John Dewey nebo Charles A. Beard), v podstatě upozorňovali na tři problémové okruhy:

  1. Nastupující komerční status quo nebyl vybrán občany v žádném racionálním nebo demokratickém dialogu.

  2. Veřejnost, jednající skrze její zvolené zastupitele, má nezadatelné právo vytvořit jakýkoli typ vhodného mediálního systému i za cenu, že by tím byly zrušeny kapitalistické základy amerického vysílání.

  3. Existují základní rozpory mezi soukromou, tržní kontrolou vysílání a komunikační výbavou (autentické, participativní) demokratické společnosti.

Za všechny kritiky uveďme citát Uptona Sinclaira, jednoho z předních tzv. házečů bláta (muckrakers), jenž reportážní knihou The Jungle (1906) spoluzaložil tradici americké investigativní žurnalistiky. V roce 1931 napsal: „Podmínky našeho vysílání jsou národním skandálem a ostudou. […] Jestliže budeme touto cestou pokračovat dalších deset let, budeme mít nejvíce znehodnocené a zvulgarizované lidi na světě“ (s. 86). Tehdy se zdaleka nejednalo o názor výjimečný: ještě na konci 20. let téměř nikdo nepředvídal enormní nárůst reklamy ve vysílání a ryze zábavní charakter programových schémat. Dlužno dodat, že Sinclairova předpověď se vzhledem ke známým historickým událostem nenaplnila. Obdobně laděný kriticismus však dodnes recykluje otázky zpochybňující „poznanou nutnost“ tržního znečišťování a glajchšaltizace mediální krajiny, v níž se stále bezstarostněji pohybuje „Homo mediens americanensis“. (Je-li vnitřní krajina odrazem krajiny vnější, jak podnětně uvažuje Václav Cílek, ptejme se, čeho je odrazem americká nebo třeba „globalizovaná“ krajina mediální?)

Největší a nepřekonané překážky ideově rozvětvenému a často i protichůdnému reformnímu hnutí vystavěl mladý rozhlasový průmysl obratnou strategií: jednak efektivněji než konkurence lobboval v Kongresu, systematicky mediálně blokoval příslušná témata (což činí v kauzách „posledních“ deregulací dodnes), zbavil své odpůrce zahraniční podpory, zejména ze strany „vzorové“ BBC, a takticky rozdroboval jednotu tábora nespokojených. Ten můžeme zjednodušeně rozdělit na radikály z NCER (Národního výboru pro vzdělávání rozhlasem), obhajující veřejnou kontrolu vysílání, a reformisty v NACRE (Národního poradního výboru pro rozhlas ve vzdělávání), kteří prosazovali princip veřejného přístupu.

McChesney v osmi kapitolách nejprve popisuje jednotlivé proudy, cíle, reprezentanty a finanční zázemí reformačního tábora. Poté rozebírá konkrétní argumenty, programové materiály a návrhy obou stran sporu. Následně dokumentuje táhlý politický souboj v Kapitolu, odehrávající se v období mezi dvěma legislativními milníky, tj. rozhlasovým zákonem (Radio Broadcasting Act) z roku 1927 a komunikačním zákonem (Communication Act) přijatým o sedm let později. Ve znění obou norem byly licence k vysílání přidělovány ve „veřejném zájmu, veřejné potřebě nebo veřejné nutnosti“. Odtud také pramení bohatý zdroj závažných argumentů, zpochybňujících legitimitu a leckdy i legalitu amerického komunikačního řádu, jehož základní princip od třicátých let zní: Stát sankcionuje soukromé držitele licence, aby působili ve veřejném zájmu. „Veřejný“ zájem, resp. zájem „obecný“ (obvykle komerční), a „specifický“ (jiný) posuzovaly na základě vágních a v principu tržních kritérií komise (do roku 1934 FRC, poté FCC) jmenované prezidentem USA.

Na závěr McChesney rozebírá krátkodobé a dlouhodobé příčiny krachu hnutí (Komunikační zákon potvrdil dosavadní strukturu vysílání a jeho Wagner-Hetfieldův dodatek, zaručující 25% kanálů neziskovým subjektům, nakonec Senát zamítnul). Zdůrazňuje především politickou nekompetentnost reformátorů, apatii širší veřejnosti, vliv ekonomické deprese, kapitalistickou povahu americké ekonomiky a ideologickou a politickou moc mediálního průmyslu. Snad není třeba dodávat, že výsledky této „bitvy o éter“ zásadně ovlivnily nejen mediální prostředí v USA, ale v dlouhodobém horizontu také v desítkách zemí včetně České republiky. Lze-li tuto dávnou porážku považovat za tragédii, pak obdobně zmařené šance v souvislosti s poválečným rozdělováním nových rozhlasových a televizních frekvencí už McChesney považuje za frašku. Nekomerčních médií dnes působí v USA nespočet, jejich společenská role je i díky však marginální.

V této souvislosti je dobré si uvědomit, že infrastrukturní, patentové a obchodní podmínky pro korporativní kontrolu rozhlasového spektra zajistila vládní administrativa už po první světové válce, kdy sice zabránila „převelení“ radiostanic pod armádní námořnictvo, ale na druhou stranu zbavila americkou pobočku vynálezce rádia G. Marconiho výsadního postavení. Jeho American Marconi tudíž po válce převzala nově vzniklá společnost RCA (Radio Corporation of America), založená firmou General Electric, která spolu s AT&T a Westinghouse kontrolovala rozhlasový průmysl. Jistě není náhoda, že GE i AT&T dodnes tvoří páteř amerického telekomunikačního a mediálního organismu. Engelman (1996) konstatuje, že vládní administrativa upřednostňovala v licenčním řízení silné podnikatelské subjekty už od prvního zákona o rádiu z roku 1912.

Za druhé McChesney tím, že soustředil badatelskou pozornost na mediálně-reformní hnutí, dostatečně nezohlednil některé ideové tradice americké „push-up“ civilizace, jimiž jsou například teorie hojnosti D. Pottera, teorie hranice F. J. Turnera nebo sociální darwinismus J. Spencera (podrobněji Fichou 1995). Všeprostupující tržní imperativ maximálního zisku dominuje americkým dějinám odedávna (viz Lindblom 2002), relativně nový deregulační argument o nutné globální konkurenceschopnosti mediálních korporací je jeho pouhým apendixem. Využití nové komunikační technologie (tisk, rádio, televize, kabel, satelit, Internet) se přes počáteční hledající fázi nakonec v USA vždy odvíjel dle obdobného scénáře. Z dominujícího liberálně-ekonomického pohledu zkrátka mediální podniky přispívají k tvorbě národního bohatství tím, že udržují důvěru ve společenské zřízení a ekonomiku, pohánějí kola spotřebitelské poptávky a navíc vytvářejí pracovní příležitosti. Co více si přát?

McChesneyho interpretace navazují na radikální příběh mediální historie, jejímž leitmotivem je zadržování demokracie a elitně-korporativní kontrola (srovnej Curran 2000). Nebezpečí hrozící svobodě slova ze strany mocných podnikatelských subjektů naposledy přehledně zdokumentoval Lawrence Soley (2002). Ten zpochybňuje známé Schrammovo, Siebertovo a Petersonovo členění čtyř typů tisku v knize Four Theories of the Press a dokládá, že negativní definice svobody jakožto svobody od státu, zakládající americký „libertariánský“, resp. „anti-sovětský“ mediální systém, logicky vyústila v jiné formy cenzury, zejména v cenzuru firemní.

Tisíckrát oslavovaná i vysmívaná „American way“ se však energicky vlní moderními dějinami „Towards Freedom,“ lemována virtuálními tržnicemi idejí, kde si každý občan a kolektiv koupí tolik času a prostoru zoony, kolik mu kreditní karta a akcionáři dovolí. Jestliže je opravdu americkou misí zlepšit stav světa, jak před dvěma stoletími napsal Albert Gallatin, ministr financí prezidenta Thomase Jeffersona, jestliže ustavením vlastní svobodné společnosti budou Američané zmírňovat bídu a ulehčovat vládním represím v celém světě, jak ještě o něco dříve předpovídal otec žurnalistiky Benjamin Franklin, a jestliže je největším úkolem USA zajistit světový mír, jak tvrdí současný prezident USA (doporučuji pozoruhodnou dokumentaci Boba Woodwarda Bushova válka), pak se ptejme, zda struktura a chování amerických médií v podstatě nepředstavují „ideální“ model. Parafrázujeme-li T. G. Masaryka, zůstává americká mediální otázka tudíž otázkou médií v celém světě, a tedy i našich.

Obdivovatelé nazvali McChesneyho archeologem nalézajícím sbírku veřejných cenností a osvětlovačem slepé, ale inspirativní uličky mediální historie. I četní konzervativní a liberální akademici, vykládající základní pojmy jako „veřejnost“, „demokracie“ či „svoboda (vyjadřování)“ odlišně, nezpochybnili výjimečný empirický přínos textu, bez nějž se propříště neobejde žádná seriózní syntéza amerických komunikačních dějin. Až se mediální katedry v České republice někdy odhodlají zpracovat neméně kontroverzní historii počátků zdejšího komerčního vysílání, může tato kniha posloužit jako inspirativní zdroj.

Nezbývá než dodat, že McChesney je – jako správný Američan – optimistou, který si pesimismus nechává na lepší časy. V posledním textu zabývajícím se deregulační politikou pětičlenné FCC vtěluje své naděje do demokratického komisaře FCC Michaela J. Coppse, zásadového obránce mediálně-regulační hráze (McChesney 2003). Poselství autorovy publikační exploze – v naší republice srovnatelné snad jen s Janem Kellerem – počínající Telecommunications, Mass Media, & Democracy, vrcholící bestsellerem Rich Media, Poor Democracy (1999) a končící připravovanou monografií o politické ekonomii médií je zřejmé: dějiny nejsou na konci, ještě stále je můžeme přetvářet. A neúnavně, leč poněkud donkichotsky vyčítat médiím jejich babylónské zvuky a těkavé obrazy.

Literatura:

Cílek, V.: Krajiny vnitřní a vnější. Dokořán, Praha 2002.

Curran, J.: Rival Narratives of Media History. In: Curran, J.: Media and Power. Routledge, London –New York 2002, s. 3-54.

Engelman, R.: Public Radio and Television in America. Sage, Thousand Oaks 1996.

Fichou, J.-P.: Civilizace USA. Victoria Publishing, Praha 1995.

Lindblom, Ch. E.: The Market System. Yale Nota Bene, New Haven & London 2002.

McChesney, R. W.: Holding the Line at the FSS. Progressive, 67, 4/2003, s. 26–30.

McChesney, R. W.: Communication for the Hell of it: The Triviality of U.S. Broadcasting History. Journal of Broadcasting & Electronic Media, 40, 4/1996, s. 540–552.

Soley, L.: Censorship, Inc. The Corporate Threat to Free Speech in the United States. Monthly Review Press, New York 2002.
 

<<Archiv čísla 6

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz