ÚVODNÍK č. 7

Jakub Macek

Jistě. Je možné tvrdit, že jsme součástí kultury žijící současností a opírající se o vratkou nejistotu budoucnosti. Zní to dobře a přinejmenším řadě teoretiků takové tvrzení konvenuje natolik, že na jeho variacích vystavěli svou kariéru. Takový pohled ale většinou obsahuje alespoň náznak kritického, moralistního či posmutnělého povzdechu, odhalujícího, že v prvé řadě jsme – spíš než cokoli jiného – až neskutečně nostalgičtí.

To dobré, to skutečně dobré či dobře skutečné tu přece již bylo; zlatý věk minul a my jen ztrácíme, co bylo. Logiku historického fňuku si neseme hluboko pod kulturní kůží, jeho zásady jsou vytištěny na rubu jízdenky z Ráje a vytesány do mramorových kostí antické civilizace. A podobná nostalgie je vlastní i mnohým z oněch zmíněných teoretiků a jejich velkým konceptům.

Vzpomeňte, kolikrát už jste vzdychli – pryč je ušlechtilý divoch; pryč jsou opravdové hodnoty; pryč je byvší opravdovost prožívání a zakoušení světa; pryč je kultura, jež zaslouží být takto zvána, a pryč je umělecké dílo s celou svojí aurou; pryč je rodina a pryč jsou otcové; pryč je skutečný druhý, komunita a lokální společenství… (“Tohle za protektorátu nebylo,” zpívá v děsivě ironické narážce na tuto lidskou vůli k nostalgii Werich.)

…a pryč je skutečná veřejnost. Ta opravdová veřejná sféra a v ní se odehrávající racionální společenský dialog, jenž by měl sloužit jako mapa i kompas kormidelníkům společnosti. Ten třetí prostor, ležící pomyslně mezi futry privátna osobních světů a bojišti politické moci a ekonomických zájmů. Byl z hříšných pohnutek rozbit, jak praví jeden z klasiků, a rozprodán a nahrazen zdáním sebe sama.

My, ženy a mužové Revue pro média, se ovšem nostalgií velkých nechceme nechat zmást. A to zejména ne v případě veřejnosti. Už vzhledem k spirálovitě sílící domácí diskusi o tomto tématu, tedy o veřejnosti, veřejném zájmu a (zejména) veřejné službě, chápeme nostalgii jako svého druhu matoucí předsudek. A proto ji, chceme-li se protentokrát do veřejnosti v dobrém i zlém, ale rozhodně se zájmem zahryznout, necháme za zády.

Pojďte se tedy s námi – bez nostalgického patosu, ale s ohledem na minulost a s vědomím současnosti a budoucnosti – alespoň krátce projít prostorem diskuse o veřejné diskusi. Nahlédněte do historie celého konceptu. Popřemýšlejte o jeho českých specifikách i o slovutné britské realizaci jednoho možného modelu organizace sloužící veřejnosti a jejímu zájmu. A vychutnejte si úvahy Jaroslava Stříteckého a Jamese Currana, dvou nestorů reflexe veřejnosti.

 

 

<<Zpět

 

NAVRCHOLU.cz