Historie deseti let České televize

Ondřej Krajtl

(Revue pro média č. 7 – RECENZE)

Pitterman, Jiří – Saturková, Jitka – Šnábl, Vít (eds.): (Prvních) 10 let České televize. Česká televize, Praha 2002, 372 s., cena neuvedena..
 

Možná by se hned na začátku slušelo podotknout, ze něco takového tady ještě nebylo. Tak hutné a mohutné dílo o České televizi bude v budoucnu nepostradatelnou pomůckou každého mediálního badatele, jak se vyjádřil jeden z přispěvatelů sborníku (Prvních) 10 let České televize. Pravdou však je, že v České republice zřejmě dosud nevyšla tak obsáhlá a podrobná publikace o některém z masmédií. Čtenáři se nabízí mozaika datových údajů nejrůznější povahy, která má osvětlit transformaci, vývoj a fungování České televize od demokratického pravěku až do blízké minulosti.
Editoři publikace většinu z těch uplynulých let strávili právě v České televizi, takže mohli také částečně vycházet z vlastních zkušeností, vzpomínek a zážitků. Například Jiří Pitterman v roce 1992 působil jako ředitel programu, Jitka Saturková pracovala v edičním a dokumentačním oddělení pro styk s veřejností. Zde se podílela i na vzniku “malých” ročenek ČT, které se staly kvalitním podkladem pro tvorbu jubilejní publikace, ovšem již zveřejněná data byla znovu prověřena a podstatně rozšířena. Pramenná základna je však mnohem širší – kromě bohaté datové části, tabulek, přehledů a grafů použili autoři pro dokreslení vývoje České televize vládní dokumenty, zápisy z parlamentních jednání, zákony, statuty, programová prohlášení i zprávy z denního tisku.
Na základě těchto pramenů se autoři snaží co nejúplněji a nejpřesněji představit vznik a desetiletý vývoj instituce zvané Česká televize. Kromě tří úvodních stručných analýz jsou nám předkládána jen čísla, data, dokumenty a bohatý obrazový materiál. Můžeme tak sledovat Českou televizi takřka od prenatálního stadia - vždyť prvním citovaným dokumentem je důvodová zprava k vládnímu návrhu Zákona o České televizi (včetně takových detailů jako jsou předkladatelé zákona, doplňky a pozměňovací návrhy). Je také zajímavé sledovat záznamy z projednávání tohoto zákona v České národní radě, zvlášť v okamžicích, kdy se do rozpravy zapojují poslanci dodnes činní ve veřejné sféře, a srovnat jejich tehdejší postoj s dnešním.
A když už jsme u toho srovnávání - součástí tohoto “letopisu” je i personální obsazení vedoucích postů v ČT. Máme tak před sebou kariérní vzestup a pád některých televizních pracovníků, naopak jiná jména najdeme na stejných pozicích celých deset let. Stejně tak lze porovnávat i složení Rady České televize, neboť autoři pamatovali i na tuto důležitou instituci.
“Letopis” mnohdy i den po dni předkládá události, které ovlivňovaly chod České televize. Ať už jsou to zmiňovaná parlamentní jednání, rozhodnutí Rady ČT, generálního ředitele nebo uvedení “nej” televizních pořadů (včetně bohaté obrazové dokumentace), nabízí se nám plastický pohled na vývoj mediálního prostředí v České republice. Editorské trio se totiž nezastavuje jen u televizního média veřejné služby, ale ve stručnosti nastiňuje například spor mezi ČNTS a CET 21 nebo proměny mediální legislativy.
Zákonným úpravám postavení a činnosti ČT se věnuje v samostatné stati právnička Eva Dubová, stejně jako televizním poplatkům. Čtenář zde najde stručné shrnutí problematiky, od meziválečných “koncesí” po současnou “solidární” platbu nekomerčního vysílání ve veřejném zájmu. Tento text tak může pomoci pochopit současné projednávání výše poplatku v poslanecké sněmovně, a zvážit výhody či nevýhody předkládaných modelů.
Jednou z nejzajímavějších částí “letopisu” je popis průběhu televizní krize na přelomu let 2000– 2001. S rostoucím časovým odstupem by asi málokdo dokázal formulovat problémy ve vztahu některých zaměstnanců ČT k nově jmenovanému řediteli Jiřímu Hodačovi a říci proč vlastně “vypnuli televizi”. Editorské trio se důsledně vyhýbá projevům sympatie či nesouhlasu s oběma stranami, předkládá pouze jména, data a dokumenty. Bleskové průzkumy veřejného mínění, prohlášení petičního výboru Česká televize – věc veřejná, vyjádření Jiřího Hodače, Rady ČT, Rady pro rozhlasové a televizní vysílání i názor Vladimíra Železného – to vše umožňuje čtenáři s časovým odstupem srovnat svůj názor a obohatit ho o některá méně známá fakta.
Již zmíněná stať o televizních poplatcích tvoří součást shrnující kapitoly Ohlédnutí. Zde jsou zájemcům k dispozici souvislejší rozbory problémů spojených s televizí veřejné služby, ať už jde o nákup zahraničních filmů, vysílacích práv ke sportovním přenosům, výrobu a vysílání pořadů pro děti a mládež nebo technické proměny vysílání České televize.
Lepšímu pochopení televizního světa slouží také Heslář, v němž autoři vysvětlují některé důležité pojmy týkající se například mediálního průmyslu (TV rating, share), fungování vnitřních orgánů ČT (kolegium generálního ředitele), provozních záležitostí (vysílací schéma), zákonných úprav vysílání nebo činnosti mezinárodních televizních organizací.
Přílohy pak tvoří zákony o České televizi, dokumenty Evropského parlamentu a Rady Evropy či Komise pro rozhlas a televizi ve střední a východní Evropě. Tabulka s přehledem generálních ředitelů včetně způsobu jejich zvolení a funkčního období už jen dokresluje nelehký vývoj televize veřejné služby. Kritiky přebujelého televizního aparátu pak možná překvapí, že počet zaměstnanců ČT se v uplynulých deseti letech neustále snižoval (z 4039 v roce 1993 na 2879 v roce 2001).
Zajímavým doplňkem všech faktografických údajů, tabulek a grafů jsou tři úvodní analytické studie mediálních odborníků – pedagoga pražské Fakulty sociálních věd UK Milana Šmída,1 filmového a literárního vědce Jana Lukeše a novináře Jaroslava Veise. Každý z nich nabízí trochu odlišný pohled na fungování televize veřejné služby, na její desetiletou historii úspěchů a neúspěchů. Tyto tři články jsou v knize jediným materiálem, který nabízí interpretaci dat, souvislý výklad “dějin” České televize. Každý ze tří autorů se k tomuto úkolu staví po svém, zaobírá se jím z hlediska svého odborného zaměření.
Publikace (Prvních) 10 let České televize je poctivou snahou představit médium, které v mnoha tuzemských politických reprezentantech, v umělcích i divácích probouzí silné emoce, ať už pro vzpomínky na dlouhé večery v televizní společnosti, či pro spory o způsobech existence samotné ČT. Editoři se snaží předložit tolik faktů a argumentů, aby veřejnost přesvědčili o smyslu a potřebě televize veřejné služby, avšak nenaléhají, ponechávají prostor vlastnímu názoru.
Desetileté výročí slaví letos i česká komerční televize, TV NOVA. Třeba se dočkáme podobné vyčerpávající ročenky, která by nám umožnila porovnat dva odlišné koncepty vysílání a jejich přínos pro českou společnost devadesátých let dvacátého století. Bylo by to rozhodně zajímavé…
Samozřejmě, ve výroční propagační publikaci je asi zbytečné hledat něco, co by si zasloužilo ostrou kritiku: příliš kontroverzní témata, neúspěchy a problémy. Ale na narozeninové oslavě také nebudeme plivat na oslavence. Na to je čas jindy. Třeba příštích deset let, i když ve světle současných událostí a třenic kolem poplatků za vysílání je možná dobré položit si otázku, zda to nebylo posledních 10 let televize.
 

Poznámky:
1)
Milan Šmíd je také autorem textu na přebalu knihy (Milan Šmíd: Média, internet, TV NOVA a já. ISV nakladatelství, Praha, 2000.), v němž nabízí výklad konceptu tzv. “veřejnoprávnosti”, který však především musí být “veřejnou službou”.

 

<<Archiv čísla 7

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz