Přichází pravda z České televize? aneb Pohledy zevnitř i zvenčí

Lenka Císařová

(Revue pro média č. 7 – RECENZE)

 

Andrikanis, Jekatěrina – Kondakov, Sergej: Bobovize (pohled zevnitř). Votobia, Praha 2001, 95 s., cena neuvedena.

Balvín, Jiří: Nepohodlný muž aneb Z deníku bývalého generálního ředitele ČT. Formát, Praha 2003, 329 s., cena neuvedena.

Čulík, Jan – Pecina, Tomáš: V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili. ISV nakladatelství – Britské listy, Praha 2001, 365 s., cena 139 Kč.

Dvořák, Libor: Česká televize – věc veřejná aneb Zápisky teroristovy. Nakladatelství JOTA, Brno 2001, 131 s., cena neuvedena.

Kašparová, Kateřina: Pravda přichází z ČT. Ze zákulisí boje o Českou televizi. Tevis, Praha 2001, 216 s., cena neuvedena.

Marboe-Hrabincová, Marcella: Bitva na Kavčí hoře. Soukromá zpověď členky televizní rady. Filip Trend Publishing, Praha 2001, 233 s., cena neuvedena.

Pokorný, Zdeněk: Revoluce, nebo spiknutí? JUDr. Jaroslav Jandus, Praha 2001, 156 s., cena 129 Kč.
 

Sedmero knížek, které v uplynulých třech letech vyšly o České televizi, udělalo středem mediálního zájmu organizaci, která většinou mediální hvězdy vyrábí. Česká televize se po takzvaném vyvrcholení krize stala nejen tématem pro tisk, ale i pro literaturu faktu.

Knížka s názvem Bobovize autorů Jekatěriny Andrikanis a Sergeje Kondakova se od ostatních podstatně odlišuje. Je totiž jediným pohledem na stávku v ČT ze strany tehdejšího vedení. Stává se tak jedním z mála zdrojů informací o tom, jak fungoval tým generálního ředitele Jiřího Hodače a ředitelky zpravodajství Jany Bobošíkové, proti kterému se na přelomu let 2000/2001 postavili zaměstnanci televize a část veřejnosti. Knihu sestavili ruští manželé, filmaři praktici, kteří přijali nabídku spolupracovat na výrobě zpravodajství takzvané Bobovize (od toho název knihy), tedy zpravodajství, které vyráběla skupina spolupracovníků Bobošíkové. Téměř stostránková publikace není ničím víc, než zprostředkovatelem zážitků “z druhé strany”. Přesto nabízí zajímavé postřehy a názory. Ve vyprávění se manželé střídají, přímé aktéry dění nejmenují, ale jejich přezdívky, které v textu používají, osoby identifikují. Text je navíc doplněn kreslenými vtipy Sergeje Kondakova.

Hned v úvodu autoři píší, že a priori nezaujali ke stávce v ČT žádný postoj. Uznávali, že zaměstnanci mají právo na nespokojenost, ale nesouhlasili s tím, jakým způsobem ji projevovali: “Nestáli jsme ani na jedné, ani na druhé straně. Pracovali jsme v Bobovizi a poctivě a svědomitě jsme plnili své povinnosti.” (s. 7) Bývalí zaměstnanci “Bobovize” se podle svých slov smířili s tím, že nemohou pracovat v prostorách Kavčích hor s vybavením České televize, a i přes časté stěhování zpravodajského týmu a primitivní technické podmínky vyráběli zprávy. “Vidím svého známého, kameramana Pepu Raupa, cosi natáčí. Dívám se na něho a jsem bez sebe závistí. Pepa má přes rameno moderní kameru, v patách technika, který nahrává zvuk a dohlíží na technické nuance natáčení. Venku je čeká pohodlný vyhřátý Ford transit a v něm zřejmě řidič. A já mám sice spolehlivou, ale prastarou kameru se slabými akumulátory, zvuk si nahrávám sám a auto řídí redaktor,” líčí technickou situaci týmu generálního ředitele kameraman Kondakov. Autoři knihy však nechápou averzi, až agresivitu, s jakou se ti, kteří sympatizovali se stávkujícími redaktory, chovali ke štábu “Bobovize” – “...žádají, abychom odešli. Ne prostě jen tak, vyhánějí nás ven způsobem, který hraničí až s urážkami. Nějaký pán za námi dokonce vybíhá ven a plive Zpravodajovi pod nohy.”  (s. 14) “Ve skupině pracoval milý, hodný, laskavý mladík, říkejme mu Technik. Při nedostatku rukou, jaký tu panoval, často vyjížděl na natáčení jako kameraman. Byl i na Kavkách. Dokonce ho pustili do newsroomu, ale posmívali se mu ažaž. Nenechali ho natáčet. Clonili mu zády v záběru, při každé příležitosti do něj strkali hlava nehlava. S radostí tloukli Technika docela klidně do nohou. ... tlouct kolegu do nohou a bránit mu v práci... za celý svůj dvacetiletý život ve filmařské branži si na takové hrubiánství nevzpomínám,” říká Kondakov. (s. 26–27)

Největší rozčarování pro autory knihy přichází na konci krátké historie výroby zpráv vysílaných “Bobovizí” – majitelé Armádního filmu, kam se tým Bobošíkové po několika stěhováních uchýlil, přerušili práce na večerním zpravodajství, zabrali zařízení a uzavřeli objekt a podle Kondakova chtěli za den pronájmu šedesát tisíc korun. “... Přirozeně pokračuji v natáčení. V kapse mi vyzvání mobil. Po celých jedenáct dní naší partyzánské činnosti se s námi vedení stýkalo jen na dálku. A teď náhle bezprostřední telefonát Náčelnice: “Důrazně vás žádám, abyste přestal s natáčením, protože se situace vyjasnila.” Toč! Toč všecko! Toč co nejvíc! Takový postoj bych pochopit mohl. Avšak rozkaz “Netoč!” od člověka, který si mě na práci nezjednal, nezaplatil mi ani korunku, ale je přitom ředitelkou zpravodajství, ten ve mně nemůže vyvolat nic kromě údivu,” popisuje Kondakov své rozčarování nad rychlým koncem “Bobovize”. (s. 84–86)

 

Nejpropracovanějším textem na téma Česká televize a důvody vedoucí k její krizi je kniha Jana Čulíka a Tomáše Peciny s názvem V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili. Práce je souborem článků, které oba autoři a další spolupracovníci  Britských listů o České televizi tři roky publikovali na internetovém zpravodajském portálu Britské listy. Členění publikace je velmi přehledné, v obsahu jsou uvedeny anotace jednotlivých kapitol, v orientaci napomůže i jmenný rejstřík. Texty jsou sestaveny z rozhovorů s aktéry dění v ČT, analýz, přepisů televizních pořadů, dopisů, či tiskových zpráv. Že však nejde o věcnou analýzu televize veřejné služby prozrazuje už bulvární nádech podtitulu knihy, který však obsah nenaplňuje – “fakta, která před vámi zatajili” a prolog publikace. “V následujícím textu vysvětlujeme, o čem je tato kniha: jak internetový deník Britské listy svým systematickým úsilím zprofesionalizovat zpravodajství veřejnoprávní České televize paradoxně přivedl do ulic desetitisíce lidí, kteří protestovali proti “omezování svobody projevu ČT”.” (s. 11) Autoři tak skromně konstatují, že právě jejich novinářská práce odstartovala vyvrcholení krize v ČT.

Kladem textu je fakt, že není jen knižním pokusem využit čtenářský zájem o krizi v České televizi. Dopisovatelé Britských listů sledují vývoj v ČT už od roku 1998 a do této doby také datují vznik krize. “Krize v České televizi má dlouholeté kořeny, o nichž veřejnost většinou neví. Sahají až k neúspěšným pokusům na jaře roku 1998 – po odchodu generálního ředitele Ivo Mathé, který podporoval v ČT především výrobu zábavných pořadů a zpravodajství bylo mimo okruh jeho zájmu – zprofesionalizovat v zájmu zdárného rozvoje demokracie a ku prospěchu řadových občanů zpravodajství České televize podle vzoru BBC a západních televizních stanic.” (s. 27) Celá kniha, tedy i příspěvky Britských listů, udržuje agendu této citace. Mluví také o důvodech vzniku krize v ČT a tvrdí, že krize se ani ukončením stávky nevyřešila: “Tato historie, která začala před několika lety pokusem přivést zpravodajství České televize do profesionální a moderní éry, dosud neskončila a neočekáváme, že skončí šťastně. Je to trochu jako s nedokonalým používáním antibiotik: neaplikujeme-li lék proti nemoci důsledně a efektivně, bakterie vyjdou ze zápasu posíleny: získají proti léku imunitu a větší odolnost... Krize v České televizi hned tak neskončí. I nadále bude v kontroverzi o televizi veřejné služby docházet k nekonečným a neefektivním tahanicím mezi různými zájmovými skupinami, například vládnoucích a opozičních stran v Parlamentě. Přičemž budou mít i nadále redaktoři zpravodajství ČT osobní vazby na různé politiky.” (s. 345 a 347)

V posledních odstavcích knihy Čulík odhaluje, že boj o televizi veřejné služby, a tedy i úsilí vynaložené na napsání článků otištěných v knize jsou marné. “V ČR není nikdo, kdo by rozuměl tomu, jak má vypadat kvalitní televizní zpravodajství veřejné služby a kdo by ho zároveň byl schopen v české společnosti prosadit... Česká republika nemá na to, aby v ní vznikla dobrá veřejnoprávní televize. Společnost neví, co to je, a nepřeje si vznik takové televize. Stačí jí demonstrovat na Václavském náměstí za náhražku.” (s. 347)

 

Tři následující knihy zachycují konkrétně vyvrcholení krize v České televizi. Prvním z autorů je zahraniční zpravodaj ČT Libor Dvořák, který své vzpomínky shrnul v knize Česká televize – věc veřejná aneb Zápisky teroristovy. Autor jednoznačně vyjadřuje svůj názor, když konstatuje, že v době krize “...zafungoval i známý princip televize jako fackovacího panáka a instituce apriori podezřelé. Kdekdo byl ochoten jak zkušeným redaktorům a moderátorům, tak elévům zcela bez důkazů předhazovat, že jsou zpovykaní parchanti, jimž jde jen o lukrativní místa a televizní kariéru... Tato fáze je naštěstí již za námi a více než dvacet výpovědí, rozdaných paní Bobošíkovou především lidem, kteří tvoří páteř zpravodajského týmu, snad už otevřelo oči i většině těch původně zatvrzelých.” (s. 5) Svůj postoj vyjadřuje i o několik vět dál: “Dobře víme, že v souboji o charakter České televize nemáme jen příznivce.” (s. 5)

Do té doby o sobě zpravodaj Dvořák mluví v první osobě jednotného čísla, v okamžicích, kdy se svým názorem zařazuje ke stávkujícím redaktorům však používá první osobu čísla množného. Přesto v úvodu knihy tvrdí, že “dokumentární knížka, kterou jste právě otevřeli, se pokusí být alespoň do jisté míry “objektivní a vyvážená”, i když něco takového zřejmě nebude možné...”. K možnému porušení objektivity však podle Dvořáka nedochází propagací jeho názorů – “jejími faktickými autory (dokumentární knížky – pozn. aut.) jsou totiž přímí aktéři celého konfliktu. Proto jsou jejich výpovědi i další dokumenty otevřenou snahou o hájení pozic těch pracovníků ČT, kteří nejsou ochotni smířit se s účelovou politickou glajchšaltací veřejnoprávní televize a s jejím případným zkomercionalizováním.” (s. 5) Čtenář by se tedy hned na první stránce mohl začít bát, že podobně “objektivní a vyvážení” jsou redaktoři ČT v práci každý den.

Text je složen z osobních postřehů autora (ten vidí důvod vyvrcholení krize v tom, že Rada ČT zvolená podle stranického klíče odvolala po jedenácti měsících ve funkci generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka a do týdne po několikahodinovém jednání z třiatřiceti kandidátů vybrala Jiřího Hodače – s. 6), diváckých dopisů, a to jak povzbudivých pro stávkující, tak hanlivých, rešerší článků z domácích i zahraničních médií, dokumentů, fotografií a rozhovorů s aktéry dění. Dotazovanými jsou však jen zástupci stávkujících a jejich příznivci.

Dvořák také nabízí podrobnější deník událostí – kalendárium  z období prosince 2000 a ledna 2001. Další argument pro svou “objektivitu” uvádí autor v závěru knihy. “Jak jsem řekl již na začátku, tato útlá knížka si naprosto nečiní nárok na úplné, vyvážené, objektivní a nestranné objasnění všeho, co se v České televizi na přelomu let 2000–2001 stalo. Pro ty, kteří byli přímými účastníky překotného a často velmi zmateného a nepřehledného dění na Kavčích horách, však je téměř jisté, že...” (s. 128) Jisté podle Dvořáka je v kostce to, že celé dění v ČT v zimě 2000–2001 bylo předem připraveným manévrem ODS. V jedné z odrážek píše o tom, že “Představitelé ODS pokus o ovládnutí ČT až hystericky popírají, ale chovají se přesně podle starého českého přísloví “potrefená husa se nejdřív ozve.” (s. 129)

Stejné přísloví nás může napadnou o několik řádek výše, kde se spisovatel Libor Dvořák rozhořčuje nad tím, že Bobošíková podala trestní oznámení (což zdůrazní třemi vykřičníky) mimo jiné i na zaměstnance ČT Libora Dvořáka.

 

Za informační brožuru o ČT bychom mohli považovat knihu Kateřiny Kašparové nazvanou Pravda přichází z ČT. Ze zákulisí boje o Českou televizi. Titul odkazuje k její předcházející knize, kterou napsala o televizi Nova poté, co z ní odešla z místa redaktorky zpravodajství. Bývalá konkurentka, kolegyně novinářka, rozebírá Českou televizi už od jejího vzniku v roce 1991. Vzhledem k tomu, že bulvárně zabarvený text má zhruba dvě stovky stran, je jasné, že každému tématu se autorka věnuje jen velmi povrchně. O to pečlivěji text člení, rešeršuje literaturu a tisk. Práce tak působí dojmem, že je svědomitým, nicméně neživým výsledkem kompilace jiných textů – tiskových zpráv, článků, vystoupení v televizi či na stávkových demonstracích. Pokud autorka čerpala z osobních rozhovorů, z textu to není poznat. Kašparová nabízí kalendárium s nejdůležitějšími daty, mapujícími dění v ČT od roku 1998 po pověstnou krizi, i medailony vybraných aktérů dění v televizi veřejné služby.

Její pohled je překvapivě “vyrovnaný” – nabízí názory obou skupin, nekloní se explicitně na jednu stranu sporu, i když by se u ní dalo předpokládat sympatizování s kolegy ve “velíně”. Kniha má také více bulvární, populární charakter – podnadpisy zní Šíleně smutná ředitelka či Bobo napadena? Důležitými údaji o krizi v ČT je podle Kašparové také to, že “V roli zásobovače navštívila obsazený velín i místopředsedkyně Sněmovny Petra Buzková. Z parlamentního Ježíška se radovaly hlavně dámy, které Buzková obdarovala krémy a spodním prádlem.” (s. 104) Zmíněný text má navíc nadpis Kaviár a kalhotky.

V závěru Kašparová definuje jako některé z důvodů vzniku krize v ČT ekonomické a politické zájmy – a to na obou stranách sporu. Nezaujatě také uzavírá svou knihu: “Není to jen o morálce politiků. Podle mého názoru jde stejnou měrou i o odolnost nás novinářů. Jinými slovy: politikův nátlak na média končí tam, kde začíná odolnost novináře.” (s. 216)

 

Bylo dění v České televizi Revoluce nebo spiknutí?, na to se ptá ve své knize Zdeněk Pokorný. Autor, externí publicista televizi Nova, nabízí rozbor častých klišé a mýtů, které vznikaly v době vyvrcholení krize kolem České televize. Přestože teorii revoluce popisuje Pokorný z pohledu vzbouřených redaktorů, uvádí jejich argumenty o vlivu ODS na ČT a politické volbě ředitele Hodače jako domněnky. V teoriích revoluce i spiknutí uvádí v té době frekventované názory, ale nekloní se ani k jedné straně sporu. Pouze konstatuje: “Zdá se, že v této zemi nezbyl nikdo, kdo by zůstal nad věcí.” (s. 8) Podrobně také rozebírá jednotlivé mýty kolem ČT – porušení zákona (Pokorný argumentuje, že se žádný soud do 12. ledna 2001 nevyslovil o žádném porušení zákona), ČT byla nejnezávislejším médiem v zemi před konfliktem (podle Pokorného nebyla, točily se v ní občas jednoznačně stranicky zaměřené reportáže), Jiří Hodač nedostal šanci ukázat, co umí (podle autora knihy dostal, čtyři měsíce byl ředitelem zpravodajství ČT), vzbouřené novináře navštěvovali pouze politici Čtyřkoalice a US (autor míní, že je kontaktovali zástupci všech stran), jako první přerušil vysílání Hodač (Pokorný tvrdí, že, poprvé se černá obrazovka s nápisem objevila už v Událostech 20. prosince 2000), rebelující novináři se zastávají neprůhledného financování ČT (podle autora na něj naopak upozorňovali a požadovali audit), ve sporu jde jen o peníze a moc (nedá se podle Pokorného zpochybňovat spontánní a upřímnými ideály vedená vzpoura novinářů působících ve zpravodajství). (s. 11–15) I z tohoto rozboru je zřejmé, že Pokorný se snaží kriticky hodnotit všechny aktéry sporu a nikoho neznevýhodňovat.

Se stejným zřetelem zřejmě autor přistupoval i k  medailonům osob zapojených do dění kolem ČT. Texty mají širší záběr než podobné pokusy v jiných knihách – jsou mezi nimi medailony politiků, spolupracovníků “Bobovize” a například i manžela Jany Bobošíkové Pavla, který měl týmu Jiřího Hodače pomáhat. Z charakteristik jednotlivých lidí vyplývá, že Pokorný je kritický ke všem, snaží se je popsat a zhodnotit jejich roli v krizi ČT. 

Problém však nastává, když se pod zdánlivě neutrálním textem objeví emoce. Pak lze z několika vět vysledovat autorovy sympatie a antipatie. Nedají se shrnout jako přiklonění se k jedné ze stran sporu v ČT, jde spíše o individuální přístup. Jedním z příkladů je závěr medailonu bývalé členky Rady ČT Jany Dědečkové: “Až pojedete někdy na Semilsko, stavte se v penzionu paní Dědečkové. Bez ironie myslím, že může být velmi příjemný a útulný a doufám, že jeho majitelka už nikdy nebude vypracovávat žádné mediální analýzy ani usilovat o žádné funkce. Vždyť i na takovém penzionu je jistě práce habaděj.” (s. 59) Zatímco však Dědečková nemá v medailonu prostor k obhajobě, v textu o Adamu Komersovi může sám Komers vyvrátit názory svých kritiků: “Jeden z mluvčích Krizového výboru zpravodajství České televize. Podle Miloše Zemana maoistický hysterik... Adam Komers prý nemá pocit, že je lump, maoista nebo cosi podobného. “Ne, myslím si, že ne...”” (s. 27–29)

Druhá část knihy pod názvem Drama, nebo fraška? (O třech dějstvích) je kalendáriem, přičemž události jednotlivých dnů komentují aktéři krize v ČT, známé osobnosti či veřejnost. Pokorný se tak drží své snahy o co největší míru nezaujatosti. Sám v úvodu deníku píše, že “...jednotlivé události a výroky... svým řazením a výběrem vypovídají o krizi ČT mnohem víc než sáhodlouhé úvahy.”  (s. 67)

Pokud v takovém sporu a takové knize lze o nadhledu mluvit, v publikaci Zdeňka Pokorného ho lze nalézt nejvíce ze všech knih o ČT. K hodnocení autora nesvádí ani závěr – nechává otevřené dveře: “Třetí dějství. Odehrává se právě teď a nikdo ještě přesně neví, jak dopadne. Kdo z vás přece jen něco ví, ať mi dá vědět na adresu zpokorny@hotmail.com!” (s. 156 – text končí popisem událostí 11. 1. 2001 – pozn. aut.) Jako jediný je Pokorného text také doplněn autorskými fotkami z období vyvrcholení televizní krize.

 

<<Archiv čísla 7

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz