Konec českého tisku bez otazníku

Jaroslav Střítecký

(Revue pro média č. 7 – NOSTALGICKÁ RECENZE)

Jürgen Habermas: Strukturwandel der Öffentlichkeit. Untersuchungen zu einer Kategorie der bürgerlichen Gesellschaft. Luchterhand, Neuwied-Berlin 1962.
 

Dnes se divím, ale tehdy mi připadalo nesrovnatelně důležitější, co Habermas vybádal a zformuloval v první části svého spisu. Kulturně a politicky kritická část druhá připadala mi fádní. S čistou vědou má to asi málo co dělat, ledaže jsme přece jen – zajisté naivně – na ni byli naladěni. Vždyť i já se pídil po drobečcích teoretické fyziky, a kdybych byl přítele Maternu potkal o pár let dříve, byl bych s nadšením pročetl víc než jen Úvod do finitní matematiky.
První ránu jsem dostal na vánočně zasněžených Orlických horách. Zůstal jsem tam sám s dcerami a z žalu i z lásky jsem jim postavil velesněhuláka, byl aspoň o dvě hlavy vyšší než já. Po nocích jsem si v tom zasněženém království krásného jména Deštné francouzsky slabikoval, co že za toho velehistorického superrevolučního zemětřasu zpívali si a k tomu fidlali občané právě propukajícího nového věku v Paříži. Topil jsem dřevem v kamnech, dodnes mám rád jak to praská, dítka spala a odstup dějinný byl zajištěn. Pod dramaturgickým vedením dobrotivce Pavla Blatného, jemuž vděčím i za mnohé jiné věci, psal jsem scénář k televiznímu filmu “Hudba a Francouzská revoluce”. Natočil jej Gustav Křivinka, dokonce nechal shánět stylové židle, dodnes se však filmeček nevysílal. Umíte si představit něco o té revoluci a aby tam nebyl dobový citát z projevu proti tyranům?!
Snad z bezradnosti namazal jsem, státně prozkoušený lyžařský instruktor, dceři Kristě lyže tak špatně, že ťapala s nábalem sněhu od sjezdovky až k domečku s těmi kamny. Bylo mi veleteskno, byl jsem ještě posedlý, co a jak se musí užít a využít. Ne tak pětileté dítě. Ťapalo s těžkými lyžičkami docela spokojeně, dožadovalo se však otcovské (a tedy i vědecké) odpovědi na otázku, jak vznikly brambory. Povídačky o evoluci a o Kolumbovi ji neuspokojily. Sveřepě chtěla vědět, jak to vskutku je. Snad proto se dnes živí hudbou, že aby nikomu nic nemusela namlouvat.
Luč světa v ťomnom carstve. To byla dřeň naší důvěřivosti. Můžete naletět, bez důvěřivosti se však ničemu nenaučíte, leda byste studovali postgraduální kurs pro již vyspělé podvodníky…
A teď to zjevení: soukromost!! Soukromost občanská, soukromost jako občanská ctnost – a ne nectný přežitek! Rázem se mi otevřelo dílo Schillerovo, Goethovo, Pierra Besuchova obdivoval jsem již dříve, v dřevěnici v Polomi, pod Vrchmezím, blízko Sedloňova, v kraji opuštěném vyhnanými a ještě nedoosídleném rekreanty, četl jsem si “Vojnu a mír” v melantrišském překladu z dědovy knihovny, vydaném kdysi Šaldou. Od té doby k mým nesplněným a asi už nesplnitelným erotickým tužbám patří cudný polibek panny, jejíž ústa voní spáleným korkem, jelikož si žertem namalovala kníry. Předtím se ale musí jet po zasněžených ruských pláních koňmo v saních. V dřevěnici jsme se po nocích trochu báli: v okolí potloukali se prý polští kontrarevolucionáři a dle směrnic u nás tehdy zveřejněných měli jsme si dát na ně pozor, neb snad byli pro občanský průkaz schopni i zabít. Dnes lituji, že žádný z nich nezaklepal. Pomoci bychom se byli nedovolali, snad ale by nám byl kontrarevolucionář vysvětlil, nač by mu československá občanka při podlém úprku na Západ byla. A tak jsem jen nyvě snil o Nataše Rostovové a o Soni z “Vojny a míru”, o Zlatě Bendové z Opočna, kterou jsem v autobuse do Dobrušky oslovil “krásná Psyché” a uvolnil jí místo k sezení, avšak spoluobčané nečetli Ovidia a žalovali mým učitelským rodičům a také soudruhu profesorovi Netíkovi, což byl bezvadný chlap a naučil mne dějepis, že jsem se pak ani moc nemusel doučovat, ale ve věci samé, bohužel zcela nevinen, měl jsem s tou Zlatou svůj snad největší mravní průšvih. Sníval jsem o Martě Korsové z Ostrova, co nyní žije se spolužákem Tláskalem v Austrálii a porodila tam prý dvojčata. Sníval jsem o Janě Světlíkové z Habeše, to byla ulice, kde si dělníci z našeho cukrovaru postavili hezké domky, kdo je nestihl omítnout do války, už to nestihl. Když mi bylo šest let a díval jsem se v zimě z okna, sdělil jsem mamince, že až budu velký, vezmu si Janu za ženu. Ty sny, v mém nynějším věku již naprosto počestné jako původně, snívají se mi podnes, pokud se mi nezdá o vlastním pohřbu. Tomu, přátelé, říká se nezištná láska. Trvá až za hrob. Soukromost libě protrpěná.
Na civilizačně kritické řeči bývali jsme zvyklí a moc jsme jim nevěřili. Že je buržoazní demokracie jen zdánlivá a ve skutečnosti prohnilá, slýchávali jsme na kdejakém školení, z úst nevypláchnutých ani ústní vodou STOMA, která už tehdy byla k dostání. U Habermase imponovala mi snad ještě teze o refeudalizaci veřejnosti, neb jsem uměl rozeznat vrchnost a dávat si před ní pozor. Příteli Ivo Možnému se kdysi líbil můj výrok, že dřív si musel každý dát pozor na panský kočár, kdežto dnes může kdokoli přejet kohokoli (Walter Benjamin: Dílo a jeho zdroj…). Refeudalizace bohužel nekončí převraty, jen ta šlechta je stále chatrnější. Nikoli chudší, leč kde je vznosnost!!
Habermas mne inspiroval k rozpoznání revoluce konzervativní. Ať se propadnu, kdybych měl být spojován s našimi dnešními tzv. konzervativci! Ten Topolánek připadá mi jako už hodně povadlý Stréček Křópal, co jsme ho po válce poslouchávali v rádiu. Neumí nic, než neobratně zastírat, jak se dere k moci. Stréček Křópal se počestně a k naší potěše prodral jen do rozhlasového vysílání, ve skutečnosti zůstal Valentinem Šindlerem, a tedy též schopným operním pěvcem. Šindler, když dělal lidový kabaret, nepředstíral, že je to politika. Ivan Langer ji mi milejší již tím, že jeho čelisti připomínají karikatury amerických vrahounů z MP, jak je kromě krvavého psa Tita se sekyrou za mého dětství přinášívalo Rudé právo. A taky že – alespoň to tak vypadá – je nadšený otec, což se mi líbí, bez toho neměl by smysl pro soukromí, a bez soukromí žádná demokracie není, nebyla a nebude.
V čem tkví revoluce konzervativní. Já to nevynalezl a kdybych se k tomu měl hlásit, tak snad jen ze sympatie k Hugo von Hofmannstahlovi, ke svému dědovi Emanuelu Kosinovi, k Antonínu Dvořákovi a podobným výtečníkům. Tkví to v tomto: hledat a udržovat stálé ve věčně měnícím se. V závaznosti vertikály.
Habermas je při veškeré své učenosti na takovou vznešenost krátký; aspoň býval. Jednou se však přece jen probral z antropocentrického spánku a překvapivě pravil, že se zanikáním náboženství nebude to tak jednoduché, jak si osvícenská tradice představuje, neb náboženství má jazyk pro nevšednodenní ve všednodenním.
Dodnes je mi líto, že nedošlo plánované veřejné diskusi mezi Habermasem, Foucaultem, Rortym a Taylorem o Kantově “Druhém sporu fakult”. Nedošlo k ní pro nečekané úmrtí Michela Foucaulta. Habermas napsal překvapivě soucítivý nekrolog. Do oné tragické události se zdálo, že naprosto různá a v mnohém protikladná stanoviska se sbližují a perspektiva vypadá slibně. Foucault upustil od protikantovských invektiv, Habermas překonal odpor k néostrukturalismu a zřejmě pochopil, že Foucault není jen jeho ideologickou oporou. Diskuse nad společně čteným mohla začít.
Připomínalo mi to jinou zmařenou příležitost, kterou jsem se dost dlouho zabýval: chystanou diskusi o nové situaci filosofie po první světové válce, po šílení dvacátých let, po supermodernizačních změnách včetně zvukového filmu a podobně převratných změnách. Diskutovat měli Jaspers, Heidegger, Georg Misch (jako dědic Diltheyův), myslím i Husserl a Scheler, ale těmi si momentálně nejsem jist. Tuto šanci zmařil Hitlerův nástup k moci.
Když si dnes čtu ve Strukturwandel, upoutávají mne úplně jiné věci než tehdy. Podobně se mi stalo s Dialektikou osvícenství od Adorna a Horkheimera, když jsem o tom ve školním roce 1994/95 konal na Ústavu pro sociologii kultury v Salzburgu semináře. Kromě invektiv proti Nietzschemu, jež mi připadaly ještě naivnější než původně, když jsem si je vysvětloval vlivem nacistického zneužití filosofova jména, tedy kromě toho, jako by se proměnila předznamenání. Co se nejen mně kdysi jevilo jako zásadní a inteligentně levicová kritika kultury vzešlé z kapitalistické modernizace, začalo mne oslovovat jako kritika spíše konzervativní. Horkheimer s Adornem, když sepisovali svou knihu fragmentů, nemohli ještě pořádně vědět o hloubce totalitarismu stalinského, dobře znali jen ty fašistické. A tu napíší, že moderní diktátoři snažili se lidem vzít Boha, aby se sami stali bezkonkurenčními reprezentanty absolutna! K Adornovi jsem v roce 1967/1968 chodíval do estetického semináře. Zbožným tradicionalistou mi nepřipadal. Jenže ono se to se zkušenostmi obrací: znal Hegela, jeho Estetiku jsme také v semináři četli, a až později jsem pochopil, že Hegel nebyl jen učitel Marxův, nýbrž též dialektik spjatý s tradicí, dokonce s tradicí mystickou. Tedy bez pobožnůstkářského oparu velký kritik účelové standardizace lidí v provozně a tržně využitelné typy, kritik zploštění lidského sebeobrazu možná poctivě míněnou, ale přece jen bezuzdnou sekularizací. Dnes přednášívám o přenádherném romantickém květu někdejší “blbé nálady” a o tom, že Marx se v “Kapitálu” pokusil nabídnout řešení záhady, s níž všichni romantici zápolili: jak bylo možné, že moci nad lidskými životy zmocnily se síly (tehdy) nepochopitelně abstraktní.
Snad je to podobné posunu, s nímž nyní chápu Habermase. Společné nám asi zůstalo přesvědčení, že skutečně občanská veřejnost je veřejností suverénně soukromých osob, svobodně využívajících vlastní schopnosti usuzovací, společný nám zůstal obdiv nad cestou k této zdánlivě jednoduché formulaci. Až pozdě začal jsem mít pochybnosti o realizaci tohoto občanského snu, pochybnosti asi větší, než tehdy měl Habermas. Pojmy jako občanská společnost, demokracie, svobodné volby apod. zdály se mi téměř samospasitelné, leč pro okrsek světa, do něhož jsme se narodili – kolega Heidegger by řekl: do něhož jsme byli vrženi – dostupné leda myšlenkově, tedy též pouze soukromě.
Vzpomínám si, jak pozorně poslouchávali chytří studenti mé výklady, že buržoazie je první třídou v dějinách, která sama sebe stvořila vlastní prací. Bylo to schéma hegelovsko-marxovské, “frankfurtské”. Proto mne i dnes dojímá Habermasovo tvrzení, že tzv. buržoazní kultura nebyla pouhou ideologií, protože usuzování soukromých osob nebylo bezprostředně podrobeno diktátu výroby a spotřeby, diktátu domnělé životní nutnosti (str. 177 ve druhém vydání, Luchterhand 1965). Že na obchodu s kulturními statky přece jen lpí určitá míra jejich nekompatibility se zbožní formou. Jako ne ještě zcela dovzdělaný odborník na to, kterak se v hudbě projevila Francouzská revoluce a éra napoleonská, přece jen už vím, proč ve Fideliovi v nejkritičtější chvíli zazní trubkový signál, proč v Beethovenových i dalších symfoniích až po Čajkovského se vyskytují volné věty charakteru smutečních pochodů za padlého hrdinu atd. atd. Je to všechno?! Mohli byste z takové perspektivy, byť historicky sebeoprávněnější, Mistrova díla milovat?! Sociologie umění je nejchoulostivější součástkou sociologie kultury, protože má jasně vymezené hranice. Radím nikoli překotný ústup ke snobsky nevázanému estétství, nýbrž opatrnost. Co největší. Co nejjemnější.
Herbert Marcuse mne dřív než Habermas přivedl k rozpoznávání toho, jak intimní vrstva života byla odprivatizována, jak veřejnost, samozřejmě i s literaturou a jejími profesionálními kritiky, byla odliterarizována (Habermas, 178). Habermas to však vysvětlil přesněji a přísněji. Dokonce raději odešel z Frankfurtské univerzity do Institutu Maxe Plancka ve Starnbergu, než aby se poddal hysterickým tlakům principu reality a vzdal se horizontu občanství jako soukromé člověčí suverenity.
Teprve nyní mi dochází, jak jasnozřivě a včas rozpoznal ztrátu politického a literárního usuzování ve prospěch toho, co z marxismu znal jako zbožní formu, dnes jistě bychom se shodli, že v ještě větší míře jde o formu provozní. Aby se v koloběhu aktivit nic nezadrhlo. Můj milý učitel Rudi Pečman říkával: “Práce je, aby klapala.” Říkával to žertem. Měl víc pravdy, než si myslel a než jsme my, jeho studenti a vzápětí kamarádi, byli schopni dohlédnout.
Poctivost je poctivost. Ani taková, ani maková. Bez přívlastků. Domněle levicový Habermas si už před více než čtyřiceti léty dělal starost s tím, že dělba mezi státem a veřejností mizí – a stát že se má starat (str. 196). Starosti si dělal ze stanoviska, nad nímž dnešní mladičtí mudrci možná ohrnou nos. Prvotní nepřipadalo mu, jak to funguje nebo nefunguje, co to vynáší nebo nevynáší, nýbrž že v této souvislosti zaniká něco podstatnějšího. Máte školu obezřetně a informovaně nazvanou Fakulta sociálních studií. Neměli byste zapomenout, že pojem společnost byl v pozdně renesanční a hlavně osvícenské tradici protipojmem státu, protipojmem vrchnosti, ať byla jaká byla. Pojmy sociologie, socialismus, veřejnost apod. nebyly pouze polithesly nějakých hnutí, nýbrž výrazem oné kontrapozice. Společností rozuměli se svobodní občané, protějškem byly aparáty mocenské i hospodářské, jež se s nimi ve vlastním zájmu, například již v zájmu sebeuchování, pokoušely manipulovat, většinou bohužel nikoli neúspěšně.
Co byste řekli na kdysi vykřičeného hegel-marxovsky levicového intelektuála, když tvrdí, že v sociálním státu narůstá a bude narůstat moc státní správy?! A že šíření informací do veřejnosti přestává býti zprávami, a stává se ve stále větší míře propagací mocensky skupinových stanovisek. S tím stoupá váha práce redakční. Redakce je povinna zmíněné zařídit. Původní osvícenská představa svobodně usuzující veřejnosti byla založena jen na tom, aby se k soukromým osobám v neomezené míře dostávaly informace jako základ veřejné diskuse. Víte přece, jak vzácné jsou dnes skandály, když poslanec hlasuje podle svého mínění nebo dokonce svědomí a nedrží se směrnic stranického klubu!
Vznikla repolitizovaná sociální sféra, kterou ani sociologicky, ani právně nelze vystihnout kategoriemi veřejného čili soukromého (str. 195). To jsme nečekali.
Habermasova kniha připadá mi i dnes jasná a přesná, byť promlouvá hlasem naděje v mnohém již zklamané. Co bývá pokládáno za skutečnost, budeme muset převyprávět, abychom to v důvěře přežili. Zatím mi to připadá, jako Švejkovi feldkurátův polní oltář: “…a z dálky to vypadalo, jako když vlak vjíždí do nádraží…”
 

<<Archiv čísla 7

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz