Mediálna výchova

Barbora Hohnová

(Revue pro média č. 8 – RECENZE)

Samuel Brečka: Mediálna výchova. Národné centrum mediálnej komunikácie, Bratislava 1999.
 

Studie Mediálna výchova byla prvním sešitem Hesláře mediální komunikace, jenž začal být vydáván s cílem zprostředkovat široké veřejnosti dění na poli mediální komunikace, blíže specifikovat význam pojmů spojených s médii, a tím zvýšit čtenářovu mediální gramotnost. Autorem textu je Samuel Brečka, slovenský mediální expert, působící na Fakultě masmediální komunikace Univerzity sv. Cyrila a Metoděje v Trnavě a na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde se věnoval a věnuje širokému okruhu mediálních témat, zaštítěných například přednáškami Teorie a praxe mediálního výzkumu, Masová média a masová kultura, Přeměny veřejnoprávní televize nebo Média a svoboda projevu v postkomunistických zemích. Dosud největším Brečkovým počinem bylo napsání knihy Mediá v Slovenskej republike – tento souhrn statí a referátů, které autor publikoval od roku 1990, pokrývá svým rozsahem všechna témata, dotýkající se funkcí médií.
Pro příručku Mediálna výchova čerpá Brečka informace především z rozmanitých internetových zdrojů, přičemž převažují informace o anglosaských zemích. Autor sám poznamenává, že analýze situace mediální výchovy či gramotnosti ve světě, ve více zemích zároveň, se věnuje jen málo zdrojů, a právě o soubornou analýzu se snaží tato studie.
Obsah Mediálnej výchovy je rozdělen na tři části: přehled mediální výchovy v jednotlivých zemích, zmapování činnosti mezinárodních institucí, které organizují mediálněvýchovné aktivity, a aplikace poznatků na Slovensku. Příručka přehledně popisuje celosvětové trendy, společné problémy a zevšeobecňuje zkušenosti z různých programů.
Zajímavé je nahlédnutí pod pokličku mediálních projektů celosvětových organizací. UNESCO hraje nejdůležitější úlohu při zavádění mediální výchovy do školních osnov. Strategie UNESCA vychází z přesvědčení, že mediální výchova může napomoci k odstranění nemalých rozdílů mezi vyspělými zeměmi, ovládajícími produkci a distribuci mediálních obsahů, a zeměmi, které tyto obsahy přijímají. V mnoha zahraničních zemích pokrývá Světová asociace novin (WAN) mediální vzdělanost tím, že rozšiřuje znalosti o tištěných médiích zaváděním programů Noviny na vzdělávání, čímž přispívá k obohacení studentů a škol i ke zvýšení prestiže a nákladů novin a zkvalitnění občanské informovanosti.
Další strany nabízejí obraz toho, jak je mediální výchova koncipována v jednotlivých zemích. Brečka se zaobírá především organizacemi zabývajícími se mediální výchovou a jejich programy a čtenáři poskytuje přehled o podobnostech i odlišnostech, jež se v jednotlivých programech vyskytují. Z textu je zřejmá snaha o přiblížení se co neucelenějšímu pohledu na mediální výchovu v konkrétních kontextech. Autor se věnuje historickým, politickým a sociálním vlivům, které mají dopad na mediální dění, přitom však nezachází do přílišných podrobností a neodvádí pozornost od ústředního tématu. Dovídáme se například o paradoxní situaci v USA. Přestože jsou Spojené státy v mezinárodním měřítku zemí s největším podílem exportu mediálních produktů, až překvapivě zaostávají právě na poli mediální výchovy, což je způsobeno rozdrobeností legislativy v rámci jednotlivých států Unie.
Dlouholetou tradicí mediální výchovy se může pyšnit Velká Británie. Na vývoji mediální výchovy v této zemi je zřetelně vidět postupná změna přemýšlení veřejnosti i odborníků o masové kultuře – po období snahy naučit studenty rozlišovat mezi „dobrou“ a „špatnou“ kulturou, po období bránění se vlivu masových médií a důrazu na osvojení si literárního dědictví, přichází v Británii v osmdesátých letech posun k analyzování a hodnocení mediálního materiálu.
V souvislosti se středoevropským prostorem stojí za zmínku, že jedním z prvních zastánců mediální výchovy byl dle Brečky již J. A. Komenský, který byl již ve své době přesvědčen o důležitosti vzdělávání se o novinách. Českého čtenáře nicméně v této spojitosti možná zarazí, že Komenský je v přehledu zařazen pod Německo a že o České republice se v souvislosti s mediální výchovou v příručce nedočte vůbec.
Francie zůstává v rozvoji této vzdělávací disciplíny nečekaně pozadu, a to především kvůli nedostatku financí. K její izolaci od ostatních programů probíhajících v Evropě však zároveň podle Brečky přispívá i pojmová nesourodost a špatná kompatibilita pojmů s mezinárodně uznávanými významy. Výčet typologie mediální výchovy je ukončen stručným přehledem programů a jiných mediálních počinů v jednotlivých zemích světa.
Druhá část příručky, věnovaná mediální výchově na Slovensku, je rozdělena dle oblastí, v nichž vystupuje téma mediální výchovy. Historii novin a časopisů se studenti učí v rámci dějin literatury, média se stávají součástí žánrů věcné literatury. Součástí Brečkova textu je i popis vzniku a vývoje středoškolských časopisů a pasáže věnované školnímu rozhlasu, o němž se čtenář dozví hlavně to, na kterých typech škol existuje a které školy si stojí v této aktivitě lépe než ostatní. Když se Brečka zamýšlí nad popularizujícími akcemi, zmiňuje i komunistickou tradicí Dne tisku. Nejdelší část této kapitoly, jež pojednává o přípravě mládeže na informační společnost, je soupisem vládních rozhodnutí, konferencí a projektů na téma mediální vzdělanosti.
V závěru Brečka shrnuje všechny sesbírané poznatky. Definuje mediální výchovu jako pojem, který zahrnuje škálu vzdělávacích, výchovných, osvětových, propagačních a praktických činností, jejichž společenským cílem je obeznamovat různé skupiny veřejnosti s činností médií, se skutečným smyslem mediálních obsahů a možnými důsledky jejich působení na život jednotlivce a celé společnosti. Mediální výchova může být podle Brečky vyučována jako součást jiných vyučovacích předmětů, jako výběrový předmět nebo jako samostatný speciální předmět. Důležité je její zařazení do mimoškolních aktivit dětí, mládeže i dospělých, v církevních i občanských sdruženích a spolcích. Svoji úlohu by měly sehrát v rozvoji mediální vzdělanosti veřejnoprávní instituce rozhlas a televize a přidružené mediální organizace.
Brečkova příručka nesporně zaplňuje prázdné místo v literatuře o médiích. Je velmi přehlednou, i laickému čtenáři srozumitelnou pomůckou k lepší informovanosti o typologii mediální výchovy ve světě. S tímto se ovšem pojí otazník ohledně smysluplnosti a komplexnosti uspořádání přehledu zemí a forem mediální výchovy – jelikož úplně chybí postkomunistické země, včetně České republiky, je otázkou reprezentativnost takového soupisu.
Jako základní osnova či učební text svoji funkci bezesporu Mediána výchova plní, ale bohužel nejde dál. Čteme-li, že jejím prvotním cílem je „usnadnit práci uživatelům výdobytků dvacátého století“, může nás napadnout, čím by měla tato příručka vlastně napomoci. Informace o mediálních programech mohou složit jako inspirace. Čtenář navíc zjišťuje, že mediální výchova je potřebnou součástí vzdělání každého konzumenta mediálních sdělení proto, aby se vyznal v mediálních sděleních, aby věděl, co mu je sdělováno. Zároveň ale návod, jak si tuto mediální výchovu zaopatřit, kde se jí naučit či jak se podílet na jejím vývoji, nenalézá. Nedozví se ani, které z programů mediální výchovy jsou úspěšné a.jakých chyb se vyvarovat. Přesto lze konstatovat, že Brečkova Mediálna výchova jistě nalezne uplatnění – a to nejspíše jako teoretický materiál při praktickém vyučování mediální výchovy.
 

<<Archiv čísla 8

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz