Protest jako médium

Martin Škop

(Revue pro média č. 8 – RECENZE)

Marada, Radim.: Kultura protestu a politizace každodennosti. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2003. 220 stran, cena a náklad neuvedeny.
 

Kniha Radima Marady Kultura protestu a politizace každodennosti souvisí s mediální problematikou na první pohled pramálo. Téma z oblasti politologie, zpracované čistě sociologickou metodikou, však nabízí několik postřehů, které nejsou v oblasti médií k zahození.
Začteme-li se do knihy, zjistíme, že pojmy jako veřejnost nebo komunikace profesionálů vůči anonymní mase příjemců jsou politice a sociologii blízké stejně, jako vědám o masových médiích, ale tímto tvrzením čtenáře asi nepřekvapím. Mnohem zajímavější je Maradův popis protestu jako zvláštního komunikačního prostředku. Snad autora příliš nepoškodím, dovolím-li si simplifikaci a prohlásím, že protest je poselství stejně jako kterékoli jiné médium. Marada si všímá zvláštní povahy protestu, povahy, která je bližší médiím než obvyklému modernímu chápání politiky. Zabývá se příčinami, z nichž vzešel protest tak, jak jej známe například z demonstrací proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance, nebo jeho vlastnostmi, které jej spojují s mládím a romantikou, ale také vztahem protestu a středních vrstev.
Protest podle Marady slouží jako reprezentace politické identity, a tak je do jisté míry oprávněné přirovnání k romantickým hnutím konce 18. a počátku 19. století. I romantici představovali vzepětí ve formě veřejné reprezentace. „Moderní“ revoltující mládí je pro Maradu „symbolickou reprezentací kultury veřejného protestu“ (str. 107). Uvedené srovnávání romantismu a moderní kultury protestu (například antiglobalizačního hnutí) je zajímavé. Přirovnání je to na jednu stranu nedokonalé (což Marada blíže specifikuje) a vzhledem k současnému vnímání romantismu jako nudné a kožené povinné školní četby i překvapivé. Na druhou stranu je vhodné. S lehkostí romantického románu odhaluje historické konsekvence protestu a umožňuje dokončit sociologickou analýzu tohoto fenoménu. Je třeba si uvědomit, že například hnutí Sturm und Drang ve své době působilo stejně hlavobolné chvilky starší (ne vždy pouze věkem) – konzervativní – generaci. Nebo je snad heslo jiných romantiků, hlásající spojení krásy, lásky a smrti, méně provokativní než to, které protestuje proti ožebračování třetího světa? Sice si lze těžko představit, že dnes bude některý z aktivistů stejně populární jako Hans Christian Andersen, ale upřímně, jeho pohádky jsou stejně morbidní, jako je snaha některých demonstrantů nepochopitelná. Romantik má tu moc, že dokáže strašit děti ještě dnes, zatímco aktivista – zatím – straší pouze pokojné střední vrstvy. A to tak dlouho, jak podotýká Marada, dokud se protest nestane vyjádřením většího počtu jedinců a začne se dobře prodávat. Protest se dá prodat stejně dobře jako romantika (a to prosím nemyslím sledování západu slunce se svou milou), záleží jen na tom, jak je nastaveno publikum.
I tímto prodejným aspektem protestu a revolty se Marada ve své knize zabývá. Jeho analýza kultury protestu je komplexní, což znamená, že se nevyhýbá ani mediálním konotacím. Z tohoto pohledu je jeho práce zajímavá i pro zájemce o mediální studia nebo vůbec o specifikaci vztahu komunikace, veřejnosti a toho, co lze nazvat politika. Koneckonců, protest je zvláštní politická forma, a i když se může zdát, že doba velkých pouličních nepokojů je díky současným bezpečnostním opatřením za námi, rozhodně jej nelze házet do „starého železa“.
Kapitoly dotýkající se protestu však nejsou v knize jediné a samotné. První část, téměř polovina knihy, je věnována politizaci každodennosti. Hned její úvod nabízí historický exkurs do ne tak dávné minulosti naší země. Seznamuje čtenáře s odpovědí na otázku, zda existovala v komunistické minulosti v Československu skutečná politika, na níž by se mohli členové veřejnosti aktivně podílet, a zkoumá, zda vůbec a jak mohli občané konejšit své politické touhy. Nevyhýbá se ani tématu „likvidace“ konfliktních témat, jež se podle Marady později projevila v rozpadu republiky.
Nebudu čtenáře recenze unavovat mou interpretací Maradových odpovědí – ty fundovaně nabízí sám autor. Odkážu ovšem k Maradovým inspiračním zdrojům, což jistě mnohé naznačí – jeho pohled je totiž zatížen autory, ke kterým se hlásí. Na prvním místě se umístil Niklas Luhmann, jehož sociologické analýzy politické situace Marada využívá jako vodítka; pojmová sada dále vychází z díla Peter L. Bergera a Thomas Luckmanna. Z knihy je vidět, že autor pro své analýzy empirických poznatků čerpá z významného sociologického proudu zastoupeného těmito pány. Zběhlého společenskovědného čtenáře ostatně nepřekvapí, připomenu-li, že Radim Marada je velmi těsně spojen s Bergerovou a Luckmannovou knihou Sociální konstrukce reality – součástí českého vydání je jeho studie Bergerův a Luckmannův existenciální humanismus. Neodpustím si však doplnit, že práce Kultura protestu a politizace každodennosti je mnohem čtivější než zmíněná studie. Autor se viditelně posunul a nabízí text, který je nejen odborný, ale také srozumitelný. Přiznám se, že jako student jsem musel přečíst několik Maradových prací a ta poslední – kniha Kultura protestu a politizace každodennosti – mi vzhledem ke své čtivosti a střízlivému slohu připravila příjemné překvapení.
Vraťme se na závěr k tématu knihy, tedy ke kultuře, která je vytvářena protestem, a ke každodennosti, která je politizována. Člověk je tvor politický a politika proniká i do jeho neniternějších sfér již jen tím způsobem, že jej nutí rozlišovat mezi tím, co je politické a co ne. Jaké nástroje nabízí v této oblasti sociologie, však již nechám zájemcům objasnit samotného autora.
 

<<Archiv čísla 8

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz