Nová Sociologie žurnalistiky

Barbora Vacková

(Revue pro média č. 8 – RECENZE)

McNaire, B.: Sociologie žurnalistiky. Portál, Praha 2004, s.182, doporučená cena 249 Kč.
 

McNairova Sociologie žurnalistiky je určena především studentům mediálních studií, ale i jiných sociálněvědných oborů. (Více se lze o Brianovi McNairovi dozvědět ve třetím čísle Revue, věnovaném vztahu médií a politiky.) Charakterem ji můžeme přiřadit k některým u nás již vydaným knihám typu úvod či základy, které se také věnují oboru masové komunikace a žurnalistiky. McNaire však chce ve své knize nabídnout vlastní pohled na danou problematiku. Její výhodou je fakt, že jde o relativně aktuální publikaci, a tak vedle známých událostí z žurnalistické praxe (například notoricky známá aféra Watergate) uvádí i zkušenosti z konce 90. let i mladší. (Zejména zmínky o událostech po roce 1998 jsou trochu záhadné, vzhledem k tomu, že jediné zmiňované původní vydání má vročení 1998.)
Kniha je rozdělena do dvou větších celků. V první části Základy a kořeny se čtenář seznámí se základním pojmoslovím knihy. Druhá část je věnována Faktorům ovlivňujícím žurnalistickou produkci, jmenovitě profesní kultuře, politickému, ekonomickému a technologickému prostředí a žurnalistickým zdrojům (tedy charakteristice PR vztahů). Vše, co je zde řečeno, vyplývá z autorova pojetí, se kterým se čtenář seznámí již v první části knihy.
V té McNaire přibližuje dva přístupy k žurnalistice, tak jak je společností nejčastěji chápána. Paradigma konkurence označuje jako normativní přístup, který vyjadřuje ideální představu stavu, takového, jaký by měl být. Tedy společnost jako rovný konkurenční prostor, ve kterém mají všechny skupiny shodné možnosti a média jim slouží a zároveň je zastupují.
Tato představa je pak podrobována kritice zástupci paradigmatu dominance (respektive kritického paradigmatu), kteří si všímají, že výkony médií se s výše popsanými principy shodují jen velmi málo. „Podle tohoto modelu žurnalistika neslouží veřejnosti – ať už v podobě jednotlivců, nebo skupin, které se střetávají v rovné soutěži – ale dominantním, soukromým a sobeckým zájmům společnosti rozvrstvené podél hranic daných třídou, pohlavím a národní příslušností […]“ (s. 28) .
Ani jeden z nastíněných přístupů však McNaire nepovažuje v současnosti za dostatečně vystihující situaci. Zde je důležité si uvědomit, z jaké pozice na společnost nahlíží. Věnuje se téměř výhradně západní a kapitalistické kultuře (pouze několikrát drobně odbočí k situaci v bývalém Sovětském svazu, Číně či například postkomunistických zemích, nic odzbrojujícího o ní však neřekne). Popisuje ji jako prostředí, ve kterém „upadá a vymírá patriarchální ideologie“ a „také rasismus je […] odumírající ideologií […] Na ústupu je dokonce i předsudek (nelze ho snad označovat jako ‘ideologii‘), který nazýváme homofobie, neboť být homosexuální, mít právo dát to najevo a oslavit svou homosexualitu se v západním světě pomalu, ale jistě stává součástí obecné kultury“ (s. 37). Na tom mají lví podíl právě moderní média. Ta jsou nedílnou součástí liberálně demokratické tradice západní společnosti, a i když se historicky profilovala především jako prostor pro vyjádření skupinových, ekonomických a politických zájmů, ztratily během předešlého století dominantní ekonomické skupiny „mnoho ze své schopnosti monopolizovat prostředky intelektuální produkce“ a „obsah médií je nyní natolik rozmanitý a čerpá z tolika zdrojů, že žádná ideologie nemůže být delší dobu skutečně ‘dominantní‘, pokud alespoň do jisté míry není v souladu s tím, co obyčejní lidé cítí a zakoušejí jako pravdivé“ (s. 35). Je nasnadě, že je při čtení textu třeba si tento diskutabilní pohled na naši skutečnost (můžeme se například ptát, do jaké míry je pravdivé to, co obyčejní lidé zakouší jako pravdivé, popřípadě kdo jsou tito obyčejní lidé, a tak dále) neustále připomínat. Přes tento do značné míry optimistický pohled se čtenář neubrání pocitu, že právě ekonomické a mocenské vazby jsou pro autora zásadním tématem.
McNaire představuje svůj vlastní názor na média a sociologii žurnalistiky, který je založen na představě, že „místo ideologické kontroly vládnoucí třídy jsme v prvním desetiletí 21. století svědky masově kulturního informačního chaosu (zvýrazněno autorem)“ (s. 36). Nazývá tento pohled modelem chaotického proudění žurnalistické produkce (s. 162). Zastává názor, že je této produkci vlastní schopnost podrývat zavedenou moc, a to zejména díky její neobyčejné rozmanitosti. Na druhou stranu ovšem hned na několika místech textu sám zdůrazňuje, že největší producenti žurnalistických sdělení jsou ve skutečnosti kapitalistickými společnostmi, a tudíž samozřejmě podporují systém, který jejich existenci, fungování a dobrému prospívání vytváří co nejpříhodnější podmínky.
Celkově působí kniha poněkud nepřehledně, ač je na první pohled rozdělena do tematicky jasně oddělených kapitol. Je to důsledek toho, že v popisované problematice v podstatě vše souvisí se vším a oddělit od sebe jednotlivé skupiny aktérů, kteří nějakým způsobem participují na celém procesu tvorby mediální produkce, je značně obtížné. Pro žurnalistického praktika pak může být těžko přijatelná např. definice žurnalistiky jako cílevědomě vytvářeného vyprávění (s. 14). Je ovšem otázka, do jaké míry zde sehrál svou roli překlad do češtiny.
Přes tyto výhrady můžeme McNairovu Sociologii žurnalistiky považovat za ne zcela nezajímavý příspěvek pro ty, kteří se chtějí blíže seznámit s tématem masové komunikace. Nemůže však rozhodně sloužit jako základní zdroj informací. Těm v tomto oboru zběhlejším však nic zásadně nového nepřinese.
 

<<Archiv čísla 8

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz