Mozaika žádající rekonstrukci

Jakub Macek

(Revue pro média č. 8 – RECENZE)

Csaba Szaló, Igor Nosál (eds.): Mozaika v re-konstrukci. IIPS, Brno 2003.
 

Brněnská Katedra sociologie na FSS MU se v poslední době – jak ostatně ukazuje i recenze monografie Radima Marady, otištěná rovněž v tomto čísle – prezentuje jako společenství realizující se i mimo hranice pozitivistické numerologie. Příkladem toho je vedle zmíněné Maradovy publikace i sborník Mozaika v re-konstrukci, ilustrující aktivity té skupiny brněnských sociologů, jež se v posledních letech v rámci projektu Formování nových sociálních identit jako důsledek krize legitimity ve střední a východní Evropě zaměřila na téma sociálních identit. Tento sborník, edičně zaštítěný pedagogy Csabou Szaló a Igorem Nosálem a vydaný (pro čtenáře poněkud překvapivě) Mezinárodním politologickým ústavem, je zajímavý nejen jako jedna z vizitek kvalitativní větve brněnského sociologického bádání, ale i jako charakteristický zástupce toho druhu publikací, jež jsou coby výstupní produkt, „důkazní materiál“, spojené s grantovými projekty. A v tomto je, předznamenávám, nositelem řady kladných i záporných vlastností, jež jsou podobným edičním počinům vlastní.
Ústředním námětem knihy, zahrnující devatero esejů, je, jak už naznačuje název zastřešujícího programu, téma sociální identity. Téma stejně silné, jako barvité, a právě tak konceptuálně spletité, jako zásadní; téma protínající všechny roviny reflexe sociálního dění (od makroteorií po zkoumání každodennosti) a spojující sociologii s řadou sbratřených paradigmat (s politologií, antropologií, genderovými studii, filosofií i psychologií). V prvním z textů toto téma vymezuje Csaba Szaló, jehož esej Sociologie formování identit je hutným a výsostně expertním manifestem (laikovi patrně jen těžko přístupným, jak ostatně konstatuje v úvodu sám autor) konceptuálních východisek všech následujících textů. Szaló se staví na stranu konstruktivistického pohledu na sociální realitu, tedy pohledu opřenému o (během posledních čtyřiceti let postupně „obecně přijímaný“) předpoklad, že společenská skutečnost je ve své „objektivitě“ dynamicky a trvale re-konstruována (utvářena a stvrzována zároveň) v nepřetržitém proudu sociálního dění. A do tohoto rámce vsazuje základní terminologii a koncept identity. Odlišuje sebe-identitu (konkrétní, individuální vyprávění o tom kterém Já coby nositeli vlastností a zkušeností) od identit sociálních (typifikujících „osoby jako prvky kolektivity“ – s. 23), zdůrazňuje jazykovou podmíněnost podoby sociálních identit a z nich „aktualizovaných“ sebe-identit a popisuje sociální identity jako kolektivní, diskursivně ustavované formy vědění. Do konceptuální hry tak vtahuje nejen Foucaulta a jeho argumenty o vztahu moci, vědění a jazyka, ale i subtéma legitimity těch kterých forem vědění a krize této legitimity jakožto bodu zlomu, proměny sociální krajiny. Szalóovo vymezení konceptuálního hřiště, na němž se autorští hráči sborníku pohybují, je strohé, ale jisté a přesvědčivé – a jeho text patří i přes svou těžkou kadenci k tomu nejlepšímu, co sborník nabízí. Další studie se díky Szalóovu úvodu už navíc nemusejí starat o vlastní „konceptuální obhajobu“ a jejich autoři zmíněnou konstruktivistickou logiku sociálních identit již aplikují na konkrétní témata.
Igor Nosál (Re-konstrukce identit v biografických vyprávěních: diskursy litevské a české elity) předkládá šestici životních příběhů osob identifikujících se s elitou (a identifikujících tak elitu). Tři litevská a tři česká vyprávění mužů, vypořádávajících se ve svých osobních historiích s pádem komunistického režimu a zrodem nového světa a artikulujících diskontinuitu pohledu na žitý svět i sebe samotného, v sobě nesou zárodek strhujícího sociologického čtení – studie, mapující sebereflexivní strategie vystupujících mužů a krom jiného i podobnosti i rozdíly českého a litevského prostředí, je bohužel oslabena jistým nedostatkem tvůrčí suverenity, jejímž důsledkem je cosi, co by se dalo nazvat vítězstvím textu nad autorem. Jakkoli jsou myšlenka i materiál silné, textu samotnému chybí jistá dramatičnost, která se s „jazykem vědy“ ani Nosálovou jemnou střídmostí vůbec nemusí vylučovat.
Kateřina Nedbálková (Proměny veřejného prostoru gay a lesbické subkultury) se coby autorka prezentuje o poznání sebejistěji – ve svém exkurzu do gay a lesbických subkulturních okruhů velmi plasticky pracuje s etnografickými postupy a prostřednictvím velmi funkčně laděné kombinace citací příslušníků zkoumané subkultury a vysvětlujících a zobecňujících komentářů dosahuje právě toho výsledku, který je přislíben už Nosálem. Nedbálkové práce, jejíž část se dočkala už publikace v Sociologickém časopise, si rozhodně zaslouží pozornost. A to samozřejmě nejen díky – i když velmi dobrému – stylu.
Částečně podobným směrem jako Igor Nosál, směrem k motivu politického převratu a jeho důsledkům ve formě přehodnocování předpřevratových „životních strategií“, míří i Slávka Ferenčuhová („Socialistická žena“ pred a po roku 1989. Odraz politických udalostí v príbehoch bývalých členiek Slovenského zväzu žien). Její práce, osvětlující na konkrétních osudech a vyprávěních mechanismy zpětné racionalizace a obhajoby z aktuálního pohledu „neadekvátního“ (protože v naprosto odlišných společensko-politických souvislostech se odehrávajícího) jednání, rozhodně budí respekt. Je nicméně obětí toho, co by František Kůst nazval ztrátovou komprimací dat – je původně projektována na rozsáhlejší prostor (jak naznačuje i opulentní poznámkový aparát), v němž by se argumentace s ilustracemi mohly organičtěji proplést a který by dal autorce možnost uvolněněji roztáhnout křídla. Výsledek je ovšem poznamenán ostřím krátícího nože. Působí poněkud nekonzistentně a zkratkovitě – a to je škoda.
Následující studie Kateřiny Janků (Stvoření „Barevného světa“: Formování identity v rámci občanské angažovanosti) je nejslabším článkem řetězu sborníku – jakkoli by snad mohla fungovat jako funkční dokreslení dále uvedeného Maradova textu (k němuž se ještě vrátím), sama o sobě je dílem poněkud rozpačitým. Snaha vyprávět příběh skupiny lidí, budujících etnicky smíšenou skupinu realizující společný projekt, snaha vyprávět příběh jejich motivace a jejich identifikace se skupinou, je v prvé řadě bita ne právě obratným autorským stylem – autorčin „překlad“ příběhu Barevného světa do jazyka případové studie je poněkud neumělý. Bez opory v silném, s citacemi aktérů i reáliemi obratně pracujícím stylu a i bez zřejmějšího tahu směrem k „pointě“ (kterou snad lze od samostatně postaveného textu čekat, i když pochopitelně ne vždy je zcela nutná) se studie nejenže vzdává čtenářovy náklonnosti, ale mění se navíc v pouhý soubor poznámek, proložených abstraktní sociologickou terminologií. Soubor, vyvolávající dojem, že ten správný text teprve čeká na napsání.
Petr Kouřil (Identita psa, symbolické prostory a jejich hranice) na sebe svým „psím kusem“ vcelku právem upozornil – stejně jako Kateřina Nedbálková – již před vydáním tohoto sborníku. Jeho esej přesunuje těžiště od explorace sociálního terénu k teorii – optikou strukturalistického rozložení diskursů „vyprávějících psa“ rozhaluje pravidla symbolické hry, v níž je konstruována psova kulturní identita. Kouřilovo téma je banální jen zdánlivě: v autorových rukách se stává velmi plastickou metaforou pojmenovávající mechanismy utváření diskursivních pravidel a konvencí, rodících pravidla pro přijetí či exkluzi těch kterých typů jednání a identit. Nezbývá než zalitovat, že Kouřilovi již nebylo umožněno dále se tématu věnovat.
Do sborníku přispěl i Radim Marada (Občanský sektor a organizační identita: Utváření občanských identit po roce 1989), který se pokusil vypořádat se s charakterem – či identitou – celé jedné sféry (české) postkomunistické společnosti: občanského sektoru, vyrůstajícího v našem kontextu především z nestátních a neziskových organizací. Marada mapuje podmínky a souvislosti vzniku českých porevulučních diskursů, formujících pojetí občanské společnosti, hledá kořeny a analyzuje povahu specifického étosu, kolem kterého se krystalizuje formát světa nestátního neziskového sektoru. A spolu s tím, jak načrtává hodnotový kód neziskového sektoru, vykresluje i krajinu identit, kterým se tento sektor otevírá a které naopak vylučuje. Maradův text – argumentačně i stylově vyzrálý, nadaný oceněníhodným nadhledem – je vedle Szalóova konceptuálního otevření jedním z vrcholů sborníku.
Petr Tomáš (Národní témata v rétorice českých politických stran) do sborníku přispěl poměrně důkladně pojatou analýzou diskursů českých politických stran, kladoucí důraz na reprezentaci tématu národa v jejich rétorice. Nijak přehnaně invenčně pojatý přístup je posazen na solidně působící řemeslné práci s materiály a nikterak rozevlátém rozboru. Tomáš potvrzuje, že důslednost skloubená se uměřeností dokáží povýšit dobrý průměr na příjemný nadprůměr.
Knihu nejen otevírá, ale i uzavírá Csaba Szaló (Etno-nostalgie versus modernita: konstrukce sociální identity menšinového maďarství). Jeho rozbor forem konstrukce sociální identity maďarských zahraničních menšin, vycházející z analýzy diskursu maďarského statusového zákona, jímž maďarský parlament v roce 2001 legislativní cestou řešil otázku maďarství zahraničních maďarských společenství, je textem stejně hutným, jako autorův úvodní esej. Zde je ovšem kondenzovanost sdělení spíše ku škodě věci nežli kladem – čtenář blíže neseznámený s maďarskou problematikou se tváří v tvář Szalóově abstrakci, do značné míry rezignující na obeznámení s věcným kontextem, dostává do značných nesnází a je reálně ohrožen vyčerpáním a utonutím.
Szalóova „zahušťovací strategie“ je obdobou „strategie ořezu“, kterou uplatňuje i Slávka Ferenčuhová. V pozadí stojí princip ovládající ediční praxi nejedné „grantové knihy“ – diktát omezeného rozsahu a pokud možno maximálního počtu textů, publikovaných ve sborníku. Ten totiž plní úlohu vývěsního projektu, na nějž je navázán, a jeho cílem nakonec ani není předložit texty v jejich možné plnosti, ale prezentovat šíři záběru výsledků společného snažení. Grantová pragmatika tak v rovině kvality publikací může vést k poměrně mrzutým důsledkům – poněkud totiž diskvalifikuje témata, jež vyžadují komplexnější přístup a více než jen věcnou (spekulativní) argumentaci. Bit je tímto především čtenář, který se místy jen těžko zbavuje (patrně oprávněného) pocitu, že spíše než plnokrevný publikační počin drží v ruce prořezané projektové portfolio a že „skutečné“ texty, tedy texty úplné a odpovídající původním autorským ambicím, zůstávají nadále kdesi skryty. V případě Mozaiky v re-konstrukci tušení tohoto stínu v určité míře (snad s výjimkou Maradova eseje) prolíná všemi texty a nejjasněji vystupuje ze zmíněných příspěvků Csaby Szaló a Slávky Ferenčuhové.
Od tohoto by se ale dalo nakonec – s odkazem na nevyhnutelnost takového postupu – odhlédnout. Mozaika v re-konstrukci nicméně trpí ještě jedním neduhem, který je již poněkud hůře omluvitelný. Sborník je z pohledu redakční práce zjevným nedodělkem – množství typografických a korekturních nedotažeností, zahrnujících překlepy, stylistické nevyladěnosti i nesourodé (či někdy i zcela absentující) formátování citací, knihu smutně fauluje a poněkud snižuje její kredit. Ani nostalgické vzpomínky na vydavatelský prales první poloviny devadesátých let, které toto vyvolává, ani velmi pravděpodobný nedostatek času, v němž kniha vznikala, nemohou být omluvou. Vina nutně padá na hlavu redaktora, spíš než na kohokoli jiného. Následky ovšem nesou všichni autoři, a to není dobré.
I přes tento déšť kritiky (nebo právě pro něj?) ale považuji za nutné připojit na závěr ještě zcela osobní stanovisko. I když je Szalóovu a Nosálovu sborníku možno vytknout řadu drobností, za klíčové považuji už to, že byl vůbec vydán. Téma identit (spojené do značné míry právě s Csabou Szaló) mezi brněnskými sociology rezonuje pěkných pár let a zájem o něj vede k řadě dobrých a inspirativních aktivit a navíc přitahuje řadu „mladých badatelů“ (děsivá nálepka!) – a každý počin, který dá možnost těmto možným budoucím hvězdám své disciplíny zviditelnit se a nabídnout své schopnosti, je počinem, který by měl být zdatně vítán. Nejde snad ani o to, že by měl být oslavován s „obrozeneckou slepotou“, zlostně ignorující nedostatky, to jistě ne. Měl by být přijímán jako výzva mnohým další – výzva ze strany těch, kdo aktem publikace opustili prostor hájení a hodili rukavici nejen čtenářům, ale i mlčící či bručící mase potenciálních dalších autorů.
 

<<Archiv čísla 8

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz