Postčlověk aneb Tak pravili kybernetici

Jakub Macek

(Revue pro média č. 9 – RECENZE)

N. Katherine Hayles. How We Became Posthuman. The University of Chicago Press, Chicago – London 1999.
 

Takřka magická tetráda témat tělesnost–identita–technologie–informace došla patrně největší popularity na konci osmdesátých a v první polovině devadesátých let minulého století. Nasyceni sevřenou logikou kybernetického diskurzu, povzbuzeni mnohoznačnou poetikou a konceptuální rozmáchlostí McLuhanova vizionářství, osvobozeni kulturálním a lingvistickým obratem v sociálních vědách a naplněni kyberkulturní technodeterministickou důvěrou v moc nastupujících nových médií tehdy mnozí autoři ohlásili zmizení těla. Škála tezí (jimž jsme se ostatně podrobněji věnovali v pátém čísle Revue pro média) o technologií proměňované či mizející tělesnosti měla několik společných jmenovatelů. Těmi – ve stručnosti – byly akcent na rozvolnění vztahu mezi fyzickým a reprezentovaným tělem, tendence (metaforicky i doslovně) popisovat reprezentované a venkoncem i fyzické tělo v termínech informační teorie, snaha vyzdvihovat reprezentované tělo nad tělo fyzické, spojování možnosti performativní proměny reprezentovaného i fyzického těla s novými formami technologií a z toho všeho vyplývající ohlašování nových forem identit. Identit vysmívajících se starým rigidním kulturním kategoriím – škatulím, jasně a konzervativně segregujícím od sebe rody, živé a neživé, hmotné a symbolické, kulturní a přírodní. Jakkoli hlasy, vyprávějící o novém světě nové technologie a k tomu štimujících nových tělech a identitách, nepostrádaly revoluční nadšení a mesiášský pathos (spojený s balancem mezi utopií a dystopií, mezi sliby ráje i apokalypsy), jejich poměrně záhy se objevivší kritici nemohli než konstatovat, že nic až tak nového se tu ve skutečnosti neděje. Jeffrey Fisher, jak známo, odhalil spojitost mezi kyberkulturním mýtem odtělesnění a středověkým vztahem k tělu, Kroker s Weinsteinem (i když stále v zajetí revolučních floskulí) rozkryli ideologický potenciál, který se ve vyprávění o mizejícím těle skrývá, a Kevin Robins smetl kyberkulturního vizionářství ze stolu s odkazem na jeho vyprázdněnost a šablonovitost. Do širšího střízlivého zmapování kořenů “kyberrétoriky postčlověčenství” se nicméně pustila až na samém konci devadesátých let N. Katherine Haylesová. Literární teoretička, považovaná svého času za jednu z klíčových teoretizujících “kyberprostorových revolucionářek”, nabídla v roce 1999 ve své knize How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature and Informatics (Jak jsme se stali postčlověkem: Virtuální těla v kybernetice, literatuře a informatice) vcelku solidně propracovaný manuál k historické dekonstrukci celého tohoto diskurzu.
Haylesová ve své knize vypráví tři vzájemně se prostupující příběhy – příběh odtělesnění informace, příběh zrození konceptu kyborga a příběh cesty k “novému pojetí lidskosti”, k postčlověku (posthuman). První dva z těchto příběhů vytvářejí v jejím do historie kybernetiky se obracejícím textu argumentační základ pro ironizaci a problematizaci příběhu třetího. Haylesová totiž správně konstatuje, že “nové člověčenství”, mnohými předkládané se značným entuziasmem a bez výraznější kritické analýzy jeho kořenů, musí být převyprávěno v širším kontextu svého vzniku.
Čím je Haylesové postčlověk a jaký má vztah k odtělesněnému pojetí informace, kybernetice a kyborgovi? Postčlověkem Haylesová nerozumí – v návaznosti na Ihaba Hassana, podle něhož proměny kultury a technologie (a právě tak způsoby nahlížení na lidské tělo a lidskou identitu) nutně vedou k přehodnocení klasického pojetí humanismu – nikterak konkrétní, precizně prodefinovaný koncept. Mluví-li o postčlověku, pak mluví především o svého druhu metanaraci, o v mnoha ohledech rozrůzněném tlaku na klasické, esencialistické, relativně kompaktní pojetí moderního subjektu. O tlaku, zdůvodňovaném i ilustrovaném především technologickou změnou. Haylesová se k těmto tendencím staví relativně kriticky – jednak kvůli technodeterministické povaze jejich obhajoby, jednak s poukazem na sklon jejich proponentů opomíjet hlubší kulturně-historické kořeny proměny pohledu na lidství. Haylesová pochopitelně netvrdí, že se žádná změna neděje – jen je rozhodnuta ji popsat plastičtěji, realističtěji a současně poněkud kritičtěji než její předchůdci.
Obraz postčlověka je plodem závažných (a často, především ze strany sociálních teoretiků, poněkud podceňovaných) epistemologických i kulturních změn, které přinesl vznik a vývoj kybernetiky a jejího jazyka. Je svého druhu trestí – či weberovsky čistým destilátem – řady relativně nových trendů v pohledu na člověka a jeho identitu a celkem úspěšně vystihuje nejen kyberkulturní logiku, ale i logiku soudobých feministických a postkoloniálních diskurzů, tezí o kulturní hybriditě a podobně. Postčlověk je dle Haylesové především “hlediskem, charakterizovaným následujícími předpoklady”: “…[P]osthumánní pohled straní informačnímu vzoru před materialitou, v důsledku čehož se biologická tělesnost jeví jako dějinná náhoda spíše než jako nevyhnutelnost života” (s. 2–3). Díky tomu umožňuje chápat subjekt především jako konfiguraci informačních/symbolických elementů, kteroužto metaforu přenáší i do oblasti fyzické tělesnosti. Člověk (respektive postčlověk) se tak stává souhrnem manipulovatelných, kreativně přeskupitelných a zaměňovatelných částí, a to v rovině symbolické identity i fyzického těla (v jisté vyhrocenosti tuto logiku reprezentuje například Harawayové kyborg, viz Heslář). Posthumánní pohled tím do značné míry dynamizuje chápání kulturní hry, která se vyvazuje ze závislosti na stabilní, “hmotně ukotvené” kategorizaci světa.
Haylesová jako základ této proměny identifikuje nové, odtělesněné pojetí informace, které bylo v polovině dvacátého století formulováno v rámci tehdy vznikajícího kybernetického diskurzu. A skutečnost, že kybernetické pojetí informace je především dítětem konkrétních myslitelů, vycházejících z konkrétních teoretických potřeb, konfrontuje se sklony nahlížet na postčlověka jako na historickou nevyhnutelnost, která znamená přirozený a neodvratný soumrak hmotného těla. Žádná taková nevyhnutelnost podle Haylesové neexistuje – a k pochopení tohoto stačí prozkoumat souvislosti vzniku kybernetiky.
“Člověka i postčlověka chápu jako specifické konstrukce, vycházející z odlišných konfigurací tělesnosti, technologie a kultury. Mým výchozím bodem ve vztahu k člověku je tradice liberálního humanismu; postčlověk se rodí ve chvíli, kdy se základem bytí místo vlastnického individualismu stává datová procedura (computation),” tvrdí Haylesová. Metanarace postčlověka, s jistým zjednodušením, vzešla z diskuzí zakladatelů kybernetiky, kteří se v rámci tzv. Macy Conferences (které se konaly v Ney Yorku a v New Jersey v letech 1946–1953) pokusili na základě soustředěné interdisciplinární debaty vystavět konceptuální a epistemologické základy vznikajícího oboru. Právě definice a koncepty, které se zde – často z velmi ostrých střetů mezi matematiky, jazykovědci, biology či například psychoanalytiky – zrodily, se staly základem “informačního” pohledu na svět a člověka, tedy základem posthumánního východiska.
Základ jazyka kybernetiky (a tedy světa, o němž kybernetika vyprávěla) tvořilo Shannonovo pojetí informace, chápané jako vzorec, jako “pravděpodobnostní funkce, bezrozměrná, nemateriální, bez nutného napojení na význam” (s. 18). Shannonova definice, jak Haylesová konstatuje na základě rozboru transkriptů debat, nebyla jedinou, která se nabízela – alternativní koncepty pracovaly kupříkladu s kontextem, významem, dopadem na příjemce. Shanonova matematická varianta ovšem “zvítězila” – a to díky možnostem reliabilní kvantifikace a díky své teoretické obecnosti, díky tomu, že její model komunikace se otevíral pozitivistickým požadavkům na soudobou vědu a nabízel jen minimální prostor záludnému subjektivismu.
Jedním z podstatných rysů Shannonovy teorie je, že odděluje informaci od materie, že ji – ve své úspěšné snaze o abstraktní vyjádření – činí nezávislou na médiu. Důsledkem rozdělení materiality a informace je pohled na (post)člověka (a ostatní organizmy i stroje) jako na “informačně-materiální entitu”, pohled, jenž je “provázen a posílen korespondující reinterpretací hlubokých struktur fyzikálního světa” (s. 11). Shannonova teorie po své akceptaci kybernetikou a po své důsledné implementaci do jazyka a metod oboru vedla – jinými slovy – ke snaze interpretovat pomocí optiky informační struktury, prostřednictvím matematické teorie (která se ale při širší aplikaci stává metaforou), svět jako takový. A vcelku úspěšně – informatická metafora se následně prosadila nejen například v biologii (buňka jako informační jednotka, DNA jako kód, organizmus jako informační systém), ale, jak už bylo konstatováno, i v sociálních i humanitních oborech.
“Je to toto odloučení meteriality a informace, které napadám,” charakterizuje svůj postoj Haylesová (s. 12). Ví, že celá pozdější metanarace mizejícího těla a nového, odtělesněného, informatizovaného lidství je sycena z tohoto pramene, že v pozadí nového “velkého vyprávění” je konkrétní rozhodnutí, motivované jistými metodologickými požadavky – a ví, že proto se zrovna zde je nejvýznamnější slabina celého příběhu postčlověka. “Tělesnost je – jako bychom se od Derridy nenaučili nic o suplementaritě – nadále diskutována, jako by byla suplementem, který je nutno oddělit od dominantní informace, jako by byla evoluční hříčkou, kterou jsme nyní s to napravit” (12). A to je problém.
Upozadění materiality a protežování informace má dle Haylesové původ už u Platóna – autorka nonšalantně hovoří o platónském backhandu (indukci, vedoucí k vytváření zobecněných, reduktivních výroků o světě) a forehandu (opačný, deduktivní postup, v němž je svět ve své plnosti “restaurován” z obecných výroků) a o obou komplementárních postupech tvrdí, že “sdílejí základní ideologii – jako Reálné upřednostňují abstrakci a současně bagatelizují význam materiality” (s. 13). Kybernetická informace – a konečném důsledku i akademická a kulturní hra s mizející tělesností – se podle Haylesové stala jen “novou variaci pradávné hry, variací, v níž se odtělesněná informace stává základní platónskou formou” (tamtéž). A to velmi přitažlivou variací. I když poněkud slepou. “Informace, jež je viděna jako vzorec a není svázána konkrétní formou, je informací volně cestující časem a prostorem. Hackeři nejsou jediní, kdo věří, že informace chce být volná. Velkým snem a příslibem informace je, že může být nezávislá na hmotných omezeních smrtelného světa. […] Tváří v tvář tak mocnému snu může být šokující uvědomit si, že pro to, aby informace vůbec existovala, musí být vždy uložena na médiu...” (tamtéž).
Poselství Haylesové analýzy je jasné – “odtělesněná informace”, jakkoli je užitečná pro kybernetiku, se v kontatku s živou kulturou stává ideologickým svodem. Na tělo můžeme zapomenout, materii můžeme ve svém teoretickém modelování světa potlačit – ale vždy jen za vysokou cenu, za cenu simplifikace výsledného obrazu.
Takové je ve stručnosti samotné argumentační jádro Haylesové rozsáhlého exkurzu do dějin kybernetiky a jejího přínosu k pohledu na člověka. I přes výhrady, které má vůči způsobu, jakým kybernetická abstrakce ovlivnila neabstraktní svět, se autorka zabývá dopadem kybernetického zabývá dále. A to poměrně podrobně a víc než inspirativně, s řadou interesantních přesahů.
V prvé řadě charakterizuje tři vlny kybernetického myšlení, které postupně, od čtyřicátých do osmdesátých let, proměnily základní argumentační a tematickou agendu kybernetického výzkumu a teoretizování. (V této souvislosti – s ohledem na nedostatečnost kuhnovského pojetí paradigmatických revolucí – zavádí, v inspiraci archeologicko-antropologickou terminologií, koncept skeuomorfů, vysvětlující tendenci zachovávat stará témata a staré argumentační figury – plnící úlohu legitimizujícího “odkazu” na minulost – i v době, kdy jsou již “nefunkční”. Zajímavý nápad, odkazující například k mcluhanovskému “zpětnému zrcátku”.) Každá z kybernetických “vln” přinesla nové koncepty/metafory (informaci, kyborga, simulaci) – a Haylesová ukazuje, jak každé nové téma vzdalovalo kybernetiky od původního záměru držet a posilovat druhou světovou válkou otřesený liberální humanismus. Kybernetika totiž postupně fragmentarizovala subjekt do subsystémů, informačním propojením s prostředím jej zbavila vnitřní ohraničenosti a pro liberalismus tak důležitého “sebe-vlastnictví” a v reakci na komplikace s postavením pozorovatele vůči systému nakonec dokonce “subjektivizovala” prostředí a subjektivního pozorovatele naopak “objektivizovala”...
Dopad kybernetiky, jejích tezí a jí zkonstruovaných technologií na společnost a kulturu Haylesová nevnímá jako jednostranný a jednoznačný, odmítá se například podřídit jednostranným argumentům technologického determinismu, vykreslujícího technologii jako prvotního hybatele změny. Proces přejímání kybernetických konceptů širším kulturním milieu popisuje jako dlouhodobý dialogický proces, odehrávající se mimo jiné na poli literární a filmové fikce (z tohoto důvodu Haylesová věnuje několik kapitol analýze některých klíčových děl, mimo jiné Philipa K. Dicka, narací rozvíjejících téma umělého života či sémiotiky virtuality). Přesto – a i přes své výše vykreslené výhrady vůči povaze některých trendů – s kybernetickou technologií spojené změně připisuje v konstruktivistickém duchu reálnost, a to s ohledem na jednoznačná specifika, která “nové situaci” dávají nové kvality. Vedle vztahu k tělesnosti a identitě je jednou ze signifikantních novinek například proměna procesu označování, respektive změna v přístupu ke kódům a k jejich způsobu práce s významy – byla-li v předkybernetické éře ústřední osou symbolického světa dvojice kategorií prezence/absence (presence/absence), pak důraz na abstraktní informaci vynáší do popředí kategorie nahodilost/vzorec (randomness/pattern). Důsledkem toho je krom jiného další rozvolnění vztahu mezi označujícím a označovaným. Hovoří-li Lacan o plovoucích označujících (floating signifiers; podle Haylesové ideální koncept pro starší, “předkybernetická” média), přichází s novými technologiemi kmitající označující (flickering signifiers). Základem této koncepce – jež rozhodně stojí za důkladnější prozkoumání, pro něž už zde ale bohužel nezbývá prostor – je postřeh, že u informačních médií dochází k “vrstvení” kódů, kdy je jeden kód (např. programovací jazyk) reprezentován jiným kódem (např. obrazem). Při tomto vrstvení se kódy stávají jak označujícími, tak označovanými, a navíc v jejich zvrstvené mnohosti mizí síla Lacanovy “dvojité absence” (“...absence označovaných jako věcí o sobě a současně absence stabilního vztahu mezi označujícími”, s. 31), charakterizující plovoucí označující. Vystupuje zde spíše tendence kódů vytvářet “flexibilní řetězce znaků”, tedy znakové struktury, vzorce.
Kniha N. Katheriny Haylesové je poněkud rozbíhavá – v tom ovšem tkví její síla. Haylesová totiž velmi rozsáhlé pole, které se snaží s vykolíkovat, poměrně solidně zvládá. Ne sice právě nejkonzistentněji (s ohledem na volnější strukturu knihy), přesto poměrně důsledně, s jistou “literární suverenitou”. Její text je velmi dobrým vstupem do kybernetického diskurzu, který je zde zkoumán “zvenku” a s jistou rezervou a s ochotou ilustrovat, přiblížit předkládané. Současně je velmi nápaditou a inspirativní reflexí/kritikou kořenů “informatického” přístupu k subjektu, “ohroženému” již několik dekád odtělesněním. I když se Haylesová ne zcela elegantně vypořádává se zde několikrát odkazovaným problémem technologického determinismu, který sice jemně kritizuje jako redukcionistický, ale jehož logice v některých pasážích sama podléhá, a i když v je v lehkých ozvucích stále ještě poplatná v pozdních devadesátých letech doznívajícímu “digitálněrevolučnímu” nadšení, je její kniha jednou z nejlepších prací o původu i dopadech diskurzů obepínajících nové technologie.
 

<<Archiv čísla 9

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz