Téma tak trochu mimo žurnalistickou rutinu

JIří Sýkora

(Revue pro média č. 9 – RECENZE)

Barbora Osvaldová. Feminismus v českých médiích. Libri/Slon, Praha, 2004.
 

Jako zloděj ve tmě se feminismus vloupal dovnitř; přerušil naši práci a za neskutečného hluku se vykálel na stůl – podobně vzpomíná Stuart Hall a vstup feminismu na půdu birminghamského Centra pro současná kulturní studia v sedmdesátých letech minulého století.1 Podobným šok může vyvolat kniha Barbory Osvaldové s titulem Feminismus v českých médiích. Jednak proto, že feminismus jako sociální hnutí ani jako myšlenkový směr u nás stále nemá dostatečnou legitimitu (důvody nechť laskavě posoudí čtenář/čtenářka), a také proto, že kniha patří mezi první konzistentní multidisciplinární díla takového druhu.2 Autorka svým příspěvkem míní zmapovat česká tištěná média a internet mezi přelomem let 1989 a 1990 a rokem 2001. Kniha sestává ze dvou celků: prvním je představení vývoje emancipačního a později feministického hnutí v našem prostředí, druhým pak samotná reflexe mediální reprezentace těchto hnutí.
Na prvních padesáti stranách se Osvaldová pouští do podrobnější analýzy historického kontextu. České a slovenské emancipační hnutí usazuje do euroamerického kontextu a mapuje jeho historický vývoj. Podstatné je, že se zaměřuje na tzv. ženské spolky (Ženský výrobní spolek), školy (Minerva), ale také na tehdejší žurnalistiku a literaturu. Vedle prvních iniciátorů a iniciátorek rozpravy o feminismu tak Osvaldová přináší přehled autorů a autorek, kteří se tématům věnovali již od konce 19. století (Garrigue-Masaryková, Riegrová, ad.). Nabízí ucelený přehled časopiseckých příloh (např. “Ženská otázka” v Naší době), samostatných časopisů (Ženské listy) a také prvních knih a překladů zahraničních titulů (např. Poddanství žen J. S. Milla od již zmíněné Garrigue-Masarykové). Tato část knihy je tak příspěvkem nejen k historii feminismu jako myšlenkového hnutí u nás, ale také představením dějin české (ženské) žurnalistiky.
V části druhé, obsahově rozsáhlejší, Osvaldová plynule přechází do reflexe mediální reprezentace: kapitola “Feminismus a česká tištěná média” se dá popsat jako jistá forma kvantitativní obsahové analýzy (viz grafy a tabulky), která rovněž obsahuje kvalitativní přesah. Osvaldová ilustruje nejen absolutní a relativní výskyt “feminismů” v rámci mediální agendy, ale pokouší se zároveň o nástin jejího kontextu. Kontext zahrnuje nejen původ jednotlivých příspěvků, ale také reflexi o jejich autorech, respektive autorkách (např. počty žen ve vedoucích postech v médiích). “Kvalitativní” část pak zastupuje způsob, jakým Osvaldová hodnotí celkové ladění zpráv – všímá si obecných trendů, které stojí za medializací feminismu (např. jeho uzurpativní zarámování do tématu “sexual harrassement” či politiky nesprávně nazývané jako “pozitivní diskriminace”) a také nejčastějších zdrojů zpráv. Zde si všímá obecných tendencí rámovat feminismus do jeho radikální asexuální podoby, tj. rozličných snah tento směr bagatelizovat jako boj za odstranění rozdílů mezi muži a ženami. Přináší však také pozitivní příklady, kdy v nedávné mediální historii feminismus inicioval delší, zasvěcenější debaty a byl popularizován (především na stránkách Respektu, Lidových novin, ale také překvapivě v licenčních časopisech typu Xantypa a religiózních periodikách jako je Katolický či Evangelický týdeník).
V následujících dvou kapitolách Osvaldová představuje “mediální kontext feministického diskurzu”. Zmiňuje několik relevantních mediálních teorií, z jejichž základu vyvozuje důvody, proč je obraz feminismu v českých médiích takový, jaký je. Naneštěstí jsou však tyto mediální teorie pouze “představeny”; analýza pak postrádá užší vazbu na teoretický kontext. Chybí například detailnější popis nastolování mediální agendy (agenda setting) a recepce médií (zde Osvaldová “pouze” nastiňuje sociálně-psychologickou rovinu tzv. “percepčních schémat”), ale také teoretické ukotvení médií v širších procesuálních a institucionálních strukturách.
Osvaldová na druhou stranu rozpoznává obecné trendy v (nejen české) mediální krajině: především nedostatečnou “paměť” médií a ambivalentní rozlišování mezi autoritami (s. 89). Především pak druhý fenomén nedostatečných hranic mezi společenskými rolemi u medializovaných autorit, který je zastoupen stíráním pozic mezi nelegitimními “samoznanými ochránci veřejného pořadku” a odborníky uzurpujícími si monopol na expertní vědění, je zcela jednoznačně obecnějšího rázu. Je škoda, že Osvaldová neupozorňuje dostatečně razantně na skutečné důvody těchto tendencí, které souvisejí s celkovou mediální kulturou v Česku.
Další téma, které se zdá být vytrženým z kontextu, je dosahování tzv. mediálního prahu, neboli hranice, při které je daná událost publikovatelná. Osvaldová sice “představuje” koncept zpravodajské hodnoty událostí (viz “možnost medializace”, s. 93-100), tzv. newsworthiness, ale jako by zapomněla nastínit mechanismy, které za ním stojí, např. institucionální tlaky v rámci politické ekonomie médií. To může následně ve čtenáři například vyvolat dojem, že existuje čistá korelace mezi absencí žen ve vedoucích pozicích mediálních institucí a nedostatečných pokrytím feminismu jako tématu; to je však vysvětlení pouze parciální. Podle mého názoru to pak paradoxně může vézt opět jen k posílení stereotypu, kterého se feminismus jako myšlenkové hnutí snaží historicky zbavit. Tvrdí-li autorka, že feminismu jako téma vyžaduje určité znalosti, protože se vymyká běžné žurnalistické rutině (s. 96), je na místě podrobně nastínit základy fungování médií, především pak obecné trendy ve zpravodajské žurnalistice v době internetu a monopolního vlastnictví médií.
Internetová média pak získávají od Osvaldové emancipační nálepku – jsou zobrazována jako “otevřená a interaktivní” (s. 82), což je, bohužel, opět pouze produktem stejné ideologie. Data o “digitální propasti” a mediální gramotnosti nejsou (ani) pro internet nijak příznivá.3 Podobně je škoda, že autorka neuvádí více informací o uživatelích médií; její analýza čtenářů a čtenářek médií bohužel končí u “tvrdých dat” (Marketing&Media, Strategie). K autorčině obhajobě je však nutno podotknout, že “měkčí” data jsou jen těžko dostupná (pokud vůbec), a k jejich analýze by v knize patrně ani nebyl prostor.
Tyto zmíněné problémy však nelze brát jako závažné nedostatky. Je evidentní, že jsou způsobené z větší části výběrem tématu. Titul Česká média a feminismus totiž, zdá se, vyvolával v Osvaldové tendenci se soustředit na témata dvě (viz Předmluva a Úvod). Ačkoliv si počínala relativně zasvěceně v obou, problémem je jejich spojení v koherentní celek. Přestože jsou jak exkurz do dějin emancipačního a feministického hnutí, tak i reflexe jejich mediální reprezentace dostatečně pokryty, jejich spojení působí poněkud uměle, ke koherenci nepřispívá ani již zmiňovaná absence relevantních teorií – proč například chybí teorie stereotypu?
Závěrem však nemohu než knihu doporučit. Jejím největším přínosem totiž je zmapování feminismu, a současně také tzv. ženské otázky, jako mediálního tématu; tématu určenému nejen akademické obci, ale také laické veřejnosti. Byly-li totiž (a jsou-li) všechny odnože feminismu jako sociálního a myšlenkového hnutí “tradičně” trivializovány, tato studie přináší ilustraci tohoto fenoménu v českých médiích. Studie Česká média a feminismus tak ilustruje mechanismus, který dává vzniknout zmiňované stereotypizaci. Kniha by se tak mohla stát zdrojem i referentem pro kritickou diskusi na obě témata: média i feminismus. Mohla by posloužit k dekonstrukci zažitých pravd na našich pracovních i jídelních stolech: podařilo-li by se jí naklást v úvodu zmíněné “hallovské lejno” na oba, bylo by tak dobře. Obě témata – a v obou sférách, veřejné i privátní – zasluhují objasnění. Někteří a některé z nás totiž často zapomínají, že na obou stolech něco páchne již dlouho, a tradičně (a proto) daleko víc.


Poznámky:

  1. Hall, Stuart. 1996. “Cultural Studies and its Theoretical Legacy,” str. 262-275 in Stuart Hall: Critical Dialogues in Cultural Studies. ed. by David Morley and Kuan-Hsing Chen. New York: Routledge.

  2. Vyjma řady diplomových a absolventských prací (především UK a MU) např.: kol. autorů. 1998. Žena a muž v médiích. Praha: Gender Studies.

  3. srov. např. The Digital Divide Network (http://www.digitaldividenetwork.org/content/sections/index.cfm) či The UCLA World Internet Project (http://www.ccp.ucla.edu/pages/NewsTopics.asp?Id=45).
     

<<Archiv čísla 9

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz