Mediální konstrukce reality: konsekvence občanské kyberkultury

Petr Kouřil

(Revue pro média č. 9 – RECENZE)

Jaromír Volek – Pavlína Binková (eds.) Média a realita 04. Masarykova univerzita, Brno 2003.
 

Po roce opět vychází – v pořadí již čtvrtý – sborník textů z produkce brněnské Katedry mediálních studií a žurnalistiky Média a realita. Letos se v něm našlo místo pro deset prací, zastupujících celé spektrum katederního akademického pole – vedle učitelů a doktorandů byli k publikaci přizváni i studenti. Ačkoli je sborník v první řadě médiem, které má poskytnout příležitost zveřejnit výsledky individuální vědecké práce, sám po luhanovsku nese vlastní poselství. Mediální studia v Brně napevno zakořenila.
Kvalitativní posun v redakci vydání lze nalézt především v ustavení pozice úvodního textu, uvozujícího již v minulém čísle osvědčené tři tematické bloky. V novém čísle tento text zasazuje celý sborník do diskuze mediálních studií jako “nového oboru”. Není to už jen upozornění, že existují nejen média, ale i reflexe jejich celospolečenského vlivu, nýbrž uchopení samotné disciplíny mediálních studií, včleňující se do “struktur moci”. A je to snad právě její úzké napojení na mediální produkci i recepci, které na jedné straně umožňuje oboru prudce růst a přisvojovat si interpretaci světa jako světa mediálního či informačního – činit si nárok na vědeckou pravdu –, na druhé straně však vyžaduje neustálé pátrání po pomyslné hranici mezi realitou (či realitami) a médii, udržování si odstupu a jisté nezávislosti.
Úvahy o hledání směru a o kritické pozici mediálních studií provázejí čtenáře úvodním textem Jaromíra Volka Mediální studia mezi kritikou ideologie a kritikou informace. Vyústěním těchto úvah je stanovení tzv. postkritické teorie, postoje, který v podmínkách pozdní modernity umožňuje překonat jak klasickou kritiku ideologie postavenou na Marxově kritice zbožního fetišismu, tak aktualizovanou kritickou teorii informace, ohlašující pohlcení sociálních struktur strukturami informačními. Informatizace společnosti jistě přináší zcela nové a nevídané fenomény – referent i aktér jsou jakoby absorbováni samotným médiem, úvahy o přenosu informací ztrácí na relevanci, neboť čas se redukuje na pouhou a bezbřehou přítomnost, ve které informace mohou v nekonečných rekombinacích nabývat zcela odlišného významu. Organicita společnosti je strhávána mechanismy technologie – tam, kde se dříve hovořilo o technologii moci, nastupuje moc technologie. Schopnost mediálních studií pojmout toto propojování fenoménů kultury a techniky, tedy schopnost nahlížet je jako projevy jediné technokultury, umožňuje podle Volka odmítnout tvrzení Scotta Lasche, že se kritická teorie nachází v stadiu terminálního úpadku.
Povaze a konsekvencím současné technokultury se věnuje také první ze tří částí sborníku nazvaná Kyberkultura, simulace, identita.
Jakub Macek se ve svém textu Koncept rané kyberkultury pokouší odpovědět na otázku: Co je kyberkultura? Z textů jak odborných, tak z beletrie, rekonstruuje tuto subkulturu, která se, snad i kvůli absenci v klasickém smyslu tělesných aktérů, zdá ve své definici roztříštěná a těžko uchopitelná. Jakub Macek však za jednotlivými fragmenty předvídá a dále také konceptualizuje jeden původní (respektive budoucí) tvar – každá z partikulárních teorií či fantazií je pro něj řečí jednoho diskurzu. Narativní prostředky rané kyberkultury jsou součástí jediné mytologie, která se s proliferací ICT stává neoddělitelnou součástí každodenní zkušenosti západního světa.
Další pohled na obraz poněkud vykolejené modernity nabízí Marek Šebeš v textu Simulace a hyperrealita: Kritická reflexe médií v díle Jeana Baudrillarda. Autor nejdříve stručně shrnuje základní Baudrillardovy koncepty, které poté transponuje do samotným Baudrillardem neformulované teorie médií. V této teorii pak Marek Šebeš pátrá po subverzivním potenciálu, který Baudrillard přisuzuje médiím. Toto pátrání se může zdát jako předem prohrané. U Baudrillarda je identita jedince či jeho moc měnit svět kolem sebe pouhou iluzí, v tomto případě vytvářenou samotnými médii. Avšak Baudrillard přece jen teoretizuje naději na záchranu identity a ohlíží se jakoby zpět k modernitě. Toto poodstoupení však Baudrillardovo uchopení reality není sto unést. Jak upozorňuje Marek Šebeš, radikální pojetí sémiologie je ve svých důsledcích značně redukcionistické a nevystihuje dynamiku znaků v životě společnosti.
O uchopení ohlašované kulturně-technické proměny společnosti se pokouší i text Františka Kůsta Vizuální komunikační strategie nových médií. Digitalizovaná a globalizovaná nová média, nositelé i zvěstovatelé změny, kontaktují diváka a komunikují s ním a vtahují jej do sebe především prostřednictvím vizuálního kanálu – s nadsázkou by bylo možné říci, že přímo bijí do očí. Vytvářejí svou vlastní vizuální kulturu, svádějící za pomoci specifických komunikačních strategií diváka k nově estetizované podívané. Tyto strategie pracují s neukončeností, kontinuitou, smyčkou, hyperrealitou, ale také interakcí, vnořením či fragmentací. Ani stará dobrá narace nezůstala ušetřena inovačního tlaku – čas, který naraci dává začátek a konec, je novými médii přeměněn na jeden z funkčních prvků. Identifikované komunikační strategie nakonec František Kůst ilustruje na příkladech tří typů nových médií: na digitálním filmu, komiksu a počítačové hře.
I moderní (staré) médium – fotografie – může získat změnou společenského kontextu nový význam. Jak ukazuje Michal Šimůnek ve stati Fotografie a narcismus, fotografie exponovaná postmodernitou je schopna zachytit proměnu fenoménu narcismu (do společenských věd uvedeného Freudem), jenž se během posledních desetiletí z diagnózy jedince změnil v diagózu společenskou. Michal Šimůnek se nezabývá ani tak zobrazovaným, tedy významem, který fotografie nese, jako spíše samotnou fotografií coby médiem nesoucím určité poselství. Opět to téma absorbce – fotografie do sebe pohlcuje označující i referent a produkuje tak zdání setkání se s čistou ideou. Zplošťuje se v zrcadlo, které dává nahlédnout k podstatě, které svádí k nekonečné fascinaci vlastním obrazem a stává se takto jedním z katalyzátorů radikalizace modernity.
Z pohlcujících vírů a smyček hyperreality, ale také od snahy o “vyhlášení” společenské změny, stejně jako o její uchopení a konceptualizaci, se druhá část sborníku odděluje svým střízlivým střihem. Část Propaganda, manipulace a jejich historické podoby umožňuje čtenáři ocitnout se v jedné akademické diskusi, vrátit se na stránky protektorátních novin a nakonec se zúčastnit pitvy jednoho televizního pořadu.
Přehledová studie Víta Kouřila Předpoklady liberálního dorozumívání: Model propagandy E. S. Hermana a N. Chomského mapuje a shrnuje argumenty, které zazněly v diskusi vyvolané konceptualizací známého modelu propagandy, provedenou Hermanem a Chomským roku 1988 v práci Manufacturing Consent. Autoři identifikují několik “filtrů”, jimiž média vytvářejí souhlas publika, a zároveň uvádějí několik případových studií, na nichž ilustrují fungování celého modelu. Práce vyvolala až dosud trvající diskusi, do níž se svým příspěvkem zapojuje nakonec i sám Vít Kouřil. Neobyčejně pečlivě a přehledně zároveň prochází jednotlivá stanoviska, aby je nakonec shrnul do deseti základních argumentů a navíc doplnil výčtem dalších možných směrů uvažování. Příspěvek neústí v přijetí či odmítnutí modelu, nachází však v něm samotném výzvu k rozvinutí komplexní teorie médií, schopnou resuscitovat kritickou perspektivu kapitalistické společnosti.
Historický exkurz do jakýchsi “zlatých časů” propagandy přináší text Pavla Večeři Inferno II. heydrichiády a český protektorátní tisk. Autor sleduje ozvuk atentátu na říšského protektora Heydricha v úvodnících a komentářích tehdejších českých deníků. Snaha redaktorů vyhovět a zavděčit se požadavkům okupační moci vede po atentátu nejdříve ke krátkému němému vyčkávání, aby pak vyústila v nový výbuch, tentokrát podlézavosti a emfatického vynášení mrtvého protektora, stejně jako zatracování hnutí odboje. V nalezení a potrestání “viníků” nachází protektorátní tisk příležitost kultivovat nyní již očištěné tělo společnosti, příležitost k nacházení vhodných vzorů a pozic v novém řádu světa. Jako prototyp dobrého češství je předkládán člověk “malého formátu”, člověk výkonu, hledící si práce a nikoli politiky či střežení české kultury. Analýza protektorátní publicistiky vede nakonec Pavla Večeřu k identifikaci dvou do jisté míry protichůdných spodních linií, oportunistické a aktivistické, které mohou naznačovat existenci prostoru dobrovolnosti v možnostech podřízení se.
V příspěvku Volejte řediteli: Anatomie jedné komunikační strategie analyzuje Milan Vladyka známý televizní pořad, ve kterém tehdejší ředitel televize Nova Vladimír Železný každou sobotu po dobu bezmála deseti let, oslovoval celé armády diváků. Masivní sledovanost napovídá, že nešlo o jen tak obyčejný pořad – nad dopisy diváků neseděl ani tak ředitel instituce, jako institucionalizovaná osobnost sama. Milan Vladyka, pomocí jak klasické obsahové analýzy, tak kvalitativních metod, rekonstruuje Železného komunikační strategii. Identifikuje v pořadu tři základní, do jisté míry analytické role Železného sebeprezentace: roli ředitele, demokrata a otce. Sofistikovaným kombinováním uvedených rolí, představujících zároveň tři diskurzivní roviny, vytvořil podle autora Železný ucelený a pečlivě propracovaný komunikační systém, nabývající ve své vrcholné podobě až rituálního charakteru. Vybudování takovéto multidiskurzivní sebeprezentace také patrně Železného udrželo, i přes pozbytí své ředitelské role, ve stálé veřejné patrnosti a oblibě.
Třetí část sborníku nazvanou Mediální politika: Regulace a etika v kontextu EU otevírá text Evropa na obrazovkách: Audiovizuální politika a konstrukce evropské identity, v němž se Václav Štětka zamýšlí nad integračním potenciálem evropské identity a současně také sleduje a hodnotí efektivitu politiky, zaměřující se na její kulturní aspekt. Pozornost pak obrací na audiovizuální snahu o formování evropského uvědomění, založenou na regulaci trhu s kulturním zbožím, poměřující evropskost produktu místem jeho geografického původu. Jak Václav Štětka ukazuje, toto snažení o kultivaci evropského diváka je obecně chápáno a realizováno jako boj s přílivem americké produkce. Vlnolamem se má stát silný evropský filmový a televizní průmysl. Úskalí tohoto nerovného zápolení ilustruje autor na dokumentu Televize bez hranic: kulturní výkon je nesnadné, či snad vůbec zavádějící, měřit čísly. Vyprodukované statistiky však přeci jen o čemsi vypovídají. Není to však nic, co by se k onomu evropskému účelu dalo jednoduše využít: bezkonkurečním evropským diváckým trhákem je nacionalizovaný televizní sport.
Sborník uzavírá stať Mediální sféra české společnosti po roce 1989: Normativní a axiologické aspekty Svatavy Navrátilové. Autorka sleduje proměnu českého mediálního prostředí za uplynulých patnáct let a dává ji do souvislosti s proměnou celospolečenskou. Její pojetí médií je pozitivně funkcionální – v nových demokraciích mají za úkol vyrovnávat rychlost kulturní změny opožděné za prudkou transformací politickou a ekonomickou, a také vytvářet prostor veřejné diskuse o veřejných prioritách. Svatava Navrátilová tak vedle přehledného a shrnujícího popisu institucionální podoby a vývoje české mediální krajiny nabízí i zhodnocení jejího současného stavu, její kultivovanosti stejně jako jejího kultivačního potenciálu. Kultura, která na počátku sborníku vystupovala spíše jako prostor cirkulace znaků a významů, tak na konci platí za systém institucionalizovaných hodnot a norem, poměřovaný étosem občanské společnosti.
Toto paradigmatické rozpětí však sborníku nijak neubírá a nedrolí jej na pouhý výčet osamocených výpovědí. Sborník, ačkoli prezentuje jen některé z tematických okruhů mediální teorie, přináší poměrně ucelený pohled na to, co se děje, “co se dělá” na brněnské katedře mediálních studií.
 

<<Archiv čísla 9

Archiv recenzí >>

 

NAVRCHOLU.cz