|
E. Herman a N. Chomsky – Jak se vyrábí souhlas v USA (Revue pro média č. 3. – RECENZE) Herman, E. S. – Chomsky, N.: Manufacturing Consent. The Political Economy of the Mass Media. Vintage, London 1994, 412 s., náklad a cena neuvedeny. Manufacturing Consent (Vyrábění souhlasu) patří spolu s pracemi B. Bagdikiana, R. W. McChesneyho, N. Solomona, T. Gitlina či S. Iyengara k nejznámějším dokladům systémové („radikální“) kritiky fungování médií ve Spojených státech amerických. Ačkoliv text vyšel na konci studené války a v zásadě se zabývá chováním amerických médií v 60.-80. letech 20. století, jeho základní argumentační rámec překonává specifické podmínky bipolárního patu a je převoditelný na předchozí i budoucí období. Autoři svým způsobem navazují na práci Waltera Lippmana, který po první světové válce definoval „vyrábění souhlasu“ jako klíčový úkol státní propagandy. Práce vychází z předpokladu silných účinků médií a všímá si zejména státních, finančních a organizačních regulativů mediálního chování. Edward S. Herman, ekonom a mediální analytik působící na univerzitě v Pensylvánii, a Noam Chomsky, lingvista a politický myslitel bostonské MIT, v úvodní kapitole rozpracovali model propagandy, který posléze rozvádějí a konfrontují v příkladových studiích. Propagandu v USA dle nich umožňuje pět filtrů či bran znesvobodňujících veřejnou komunikaci: 1) Velikost, vlastnická struktura a prozisková orientace masových médií 2) Reklama jako licence k obchodování 3) Zdrojování mediálního zpravodajství 4) Institucionální a zájmová kritika či nátlak 5) Vně i uvnitř těchto procesů navíc dle autorů funguje všeprostupující kontrolní mechanismus antikomunismu, jenž permanentně vytváří dichotomní čtení světových událostí a ad hoc generuje propagandistické kampaně v užším slova smyslu. Oprávněnost modelu pak autoři obhajují na několika zahraničně-politických epizodách a jejich mediální prezentaci, konkrétně: a) Cenné a bezcenné oběti (vražda polského kněze Jerzyho Popieluszka vs. sto církevních obětí zaviněných „protikomunistickými“ organizacemi v zemích Latinské Ameriky) b) Legitimizační versus bezcenné volby ve třetím světě (Salvador a Guatemala vs. Nikaragua) c) Záměr KGB a Bulharska zavraždit papeže (volnětržní dezinformace jako „zprávy“) d) Války v Indočíně: Vietnam, Laos a Kambodža. Základním autorským přístupem je buď identifikování srovnatelných opozičních dvojic událostí a poukázání na nepoměr v intenzitě a valenci jejich zobrazování nejvlivnějšími americkými deníky a televizními okruhy (a+b), anebo rozpor mezi reálným a mediálním průběhem mezinárodních kauz či konfliktů (c+d). Chomského i (u nás méně známé) Hermanovo dlouholeté důsledné až umíněné odhalování dvojího metru a taktických manipulací zahraniční politiky Bílého domu vyústilo v odmítnutí její legality a legitimity (zhruba) ve smyslu: i případné menší zlo stále zůstává zlem. Na základě provedené evidence mediálních obsahů autoři oponují tradičnímu demokratickému postulátu, že média v USA jsou nezávislá a slouží k odhalování a zprostředkování pravdy. Místo toho dovozují, že dlouhodobě slouží zájmům elit a jejich ideologii škodící samosprávné demokracii, spravedlivému mezinárodnímu uspořádání a racionální ekologické politice. Vyhýbají se však oblíbené teorii spiknutí: „Naše institucionální kritika nepoužívá k objasňování chování médií žádnou ,konspirační‘ hypotézu. Ve skutečnosti je naše metoda bližší ,volnětržním‘ analýzám. (…) Nejzaujatější aktivity médií pocházejí z předvýběru pravicově uvažujících lidí, z internalizovaných předsudků a z přizpůsobení se pracovníků médií omezením kladených vlastnictvím, organizací, trhem a politickou mocí. (…) Cenzura je z velké částí autocenzurou. (…) Co zde popisujeme, lze nazvat „řízeným trhem“, na který dohlíží vládní administrativa, představitelé korporací, vlastníci a manažeři předních médií a lidé či skupiny, jimž je dovoleno provádět konstruktivní iniciativy.“ (s. xii) Diskuse či polemiky o Hermanových a Chomského vyhraněných závěrech byly a nadále jsou součástí klíčových sporů o interpretaci americké studenoválečné (velmocenské) strategie, o mediálním „vytrhávání“ osvícenských kořenů americké demokracie, o systémové stranickosti mediálního zpravodajství nebo také o vhodné aplikaci Orwellova pojetí rozdvojení.jazyka a totalitarizace společnosti (mj. autoři za dílo obdrželi Cenu George Orwella od Národního výboru učitelů angličtiny). Více či méně seriózní odpůrce jejich „kritické“ politické ekonomie médií lze zjednodušeně rozdělit do sedmi skupin: (1) konzervativci, obviňující autory z legitimizace a (ne) přímé podpory protiamerických komunistických tradic a praktik; (2) ekonomičtí (neo)liberálové, přesvědčení, že princip tržní konkurence prospívá mediálnímu průmyslovému odvětví stejně jako jakémukoliv jinému, tedy že více soukromých médií = více demokracie a svobody; obě skupiny považují „Souhlas“ za absurdní a konspirační teorii; (3) liberální či levicoví akademici (např. mediální analytici G. Murdock, P. Golding, J. Curran, P. Schlesinger či J. Elderidge), vyčítající knize příliš tuhý mechanismus, determinismus a funkcionalismus, absenci podrobnějšího analytického zvážení vnějších a vnitřních podmínek (filtrů) ovlivňujících chod mediálních organizací či nedostatečné zohlednění interakcí a bojů uvnitř komplikovanějšího mediálního prostoru; (4) postmoderní teoretici, přiřazující „staromódnímu“ ekonomicko-politickému pojetí ignoraci různorodého čtení mediálních textů sociálními skupinami a jednotlivci; (5) technoproroci digitálních médií (webangelisté), tvrdící, že nová interaktivní média posilují autonomii diváka a zvyšují jeho rezistenční potenciál vůči dominantní ideologii; (6) část tzv. progresivního hnutí (environmentální, odborové, lidskoprávní atd. organizace), spatřující v mrazivě znehybňujícím modelu propagandy příliš málo bílých děr, jimiž by bylo možno „zdola“ pozitivně měnit mediální agendu; (7) zaměstnanci mediálních organizací, kteří odmítají, že by byli objektem cenzurních praktik nebo subjektem autocenzurního chování, ale kteří nejen v „krizových“ situacích spoluvytvářejí minimální americký (= protikomunistický, protržní, protiteroristický apod.) konsensus. Edward Herman se s částí recenzentů vyrovnal ve studii „The Propaganda Model Revisited“ (Monthly Review 1996). Obhajoval v ní terminologický a metodologický aparát knihy, proti níž se po roce 1989 vzedmula „poslední“ vlna konjunkturálních friedmanovsko-fukuyamovských paušalizací, a jako oprávněné uznal pouze výtky ohledně absence jasnějšího zdůraznění, že model analyzuje mediální chování a projevy, a ne jejich nezřejmé účinky na publika; a dále že se měli s Chomským více věnovat podrobnějšímu rozkrytí vlivových siločar vedených napříč mediálním systémem. I když je platnost modelu leckdy tlumena a v některých případech jej nelze použít, dle Hermana v devadesátých letech – díky vlastnickým transformacím a boomu reklamních a PR agentur v rámci oficiálního tržního kánonu – všechny komunikační filtry zesílily. V letošní nové předmluvě tak autoři poukazují na modelové mediální manipulace při prezentaci „antiglobalistických“ demonstrací a permanentních válek proti terorismu. „V dlouhodobé perspektivě bude demokratický politický řád potřebovat daleko rozsáhlejší kontrolu a přístup do médií,“ utopicky konstatuje dvojice disidentů a ani současný nástup personalizovaných digitálních (multi)médií nedokáže obdobná racionální nutkání rozptýlit. Člověk totiž nemusí být „libertariánským socialistou“, jak sám sebe zasazuje Chomsky, aby pochyboval, zda probíhající mediální reforma (reformátování) parlamentní demokracie neodsuzuje vzývaného svobodného jedince k dálkovému ovládání; a zda důležitá témata mizejí pouze ve washingtonském komunikačním trojúhelníku vláda – firmy – média.
|
|