|
Beauvoir, Simone de (1908–1986) | RPM č. 9
Filosofka, spisovatelka, autorka mnoha sociálních esejů a
přísná ateistka Simone de Beauvoir (celým jménem Simone
Lucie-Ernestine-Marie-Bertrand de Beauvoir) se narodila 9. ledna 1908 v
Paříži do vážené středostavovské rodiny. Její jméno je zmiňováno především v
souvislosti s francouzským existencialismem1 a její spisovatelská,
filosofická i životní dráha je těsně spjata s životem a tvorbou Jeana-Paula
Sartra.2
Předsevzetí zasvětit svůj život psaní a studiu, učiněné v raném mládí, se jí
podařilo naplnit dokonale. V roce 1929 úspěšně ukončila studium filosofie na
pařížské Sorbonně a mezi lety 1931 a 1943 působila jako profesorka
filosofie. Nejprve na středoškolské úrovni na lyceích v Marseille, Rouenu a
Paříži, a posléze na Sorbonně. V roce 1943 svou profesorskou kariéru
ukončila, aby se následně věnovala výhradně spisovatelské činnosti.
Filosofický zájem Simone de Beauvoir se soustředil na studium otázek
týkajících se podstaty lidské existence. Formální filosofické vzdělání,
které získala během studií, využila jako základ pro formulaci revolučních
tezí feminismu a existencialismu.
Vzájemné přátelství a spolupráce s Jeanem-Paulem Sartrem ovlivňovalo Simone
de Beauvoir po celý život, od konce jejích univerzitních studií až po
Sartrovu smrt v roce 1980. I díky Sartrovu vlivu se jí podařilo koncipovat
“svou dráhu romanciérky s filosofickým pozadím”.3 Existencialismus v pojetí
Simone de Beauvoir a Jeana-Paula Sartra ve své době nabízel alternativu pro
ty, kteří se odmítali ztotožnit s komunismem, a přesto jim nebyl cizí ideový
základ socialismu.
Zveřejněním filosofické eseje Pyrrhus et Cineas (Pyrrhus rozmlouvá s Kineou,
1945) začalo období, které Simone de Beauvoir později nazvala “morální fází
života”. Stanovení takzvané nové morálky vycházející z dvojsmyslnosti a
dvojznačnosti člověka pak bylo hlavním tématem dalších existencialistických
úvah a esejů, které Simone de Beauvoir zveřejňovala časopisecky. Toto období
vyvrcholilo její nejdůležitější filosofickou prací Pour une morale de
l'ambiguité (Etika dvojznačnosti, 1947). Ukázalo se, že umění diskuse a
polemiky je jí vlastní stejně jako umění beletristické; v literárním světě
byla již v té době známá díky své prvotině L´invitée (Návštěva, 1943).
Odhaluje v ní svou nechuť k tradičnímu buržoaznímu způsobu života, se kterým
se setkala u svých rodičů, a touhu po dosažení úplné partnerské harmonie.
Dochází však k závěru, že totální sdílení je nemožné – v určitých okamžicích
člověk zůstává osamocen.
Východiskem filosofických děl Simone de Beauvoir byla idea člověka jakožto
svobodné bytosti a svoboda volby jakožto prvotní a nejdůležitější hodnoty,
kterou lze poměřovat morálnost a nemorálnost lidského jednání; správné
jednání svobodu jednotlivce zvyšuje, zatímco nesprávné jednání ji omezuje.
Přes veškeré osobní i myšlenkové sympatie, které Simone de Beauvoir vázaly k
Jeanu-Paulu Sartrovi, jí nebyl příjemný přídomek existencialistky, jejž jí
jejich vzájemný vztah vynesl. Příznačnější by bylo přistupovat k ní jako k
bojovnici za sociálně spravedlivější svět. Svědčí o tom její veřejná kritika
francouzských kolonizačních operací v Alžírsku, otevřená obhajoba potratů,
boj za bezpečnost práce v továrnách, obhajoba práv starých občanů a
marxisticky orientované socialistické smýšlení.
Simone de Beauvoir byla významnou obhájkyní ženských práv a hodnot. Metodou
filosofické analýzy, která byla pro její tvorbu příznačná a která je rovněž
považována za výsledek její profesní spolupráce se Sartrem, zpracovala své
postřehy o životě a roli žen ve společnosti v knize Le deuxiéme sexe (Druhé
pohlaví, 1949). Osou díla je poukaz na skutečnost, že ženy jsou považovány
za “ty druhé”, což Simone de Beauvoir doplnila svým tvrzením, že “ženy se
nerodí, ale jsou utvářeny”. Tyto základní myšlenky rozváděla v širokém
historickém kontextu. Za zdroje informací jí sloužila literatura, mytologie
a historická fakta. Snažila se tak dokázat, že kořeny útlaku žen sahají
hluboko do minulosti. Kniha byla od svého vzniku považována za jednu z
nejucelenějších deklarací ženské nezávislosti.
Zájem o morálku jednotlivce, emancipaci všech lidí, o sociální spravedlnost
a nápravu křivd spáchaných kolonizační rozpínavostí Francie postupně svedl
existencialisty včetně Simone de Beauvoir od čistě akademické práce ke
skutečnému ideologickému boji s oficiální mocí a jejími dogmaty. Jednalo se
však výhradně o boj literárně-polemický. Tím si existencialisté vysloužili
nálepku autorů takzvané angažované literatury4, kterou nově se objevující
umělecké směry nového románu a absurdního divadla a literatury shodně
odmítaly.
Konkrétní události i vlastní zážitky z období ideologických svárů, a to od
konce druhé světové války do roku 1954, zpracovala Simone de Beauvoir ve
velké románové fresce Les Mandarins (Mandaríni, 1954). Román vyznamenaný
Goncourtovou cenou byl i přes autorčiny protesty považován za silně
autobiografický.
Celý svůj bohatý život Simone de Beauvoir shrnula v memoárové trilogii
Mémoires d´une jeune fille rangée (Paměti pořádného děvčete, 1959), La force
de l´âge (Zralý věk, 1960) a La force des choses (Síla věcí, 1963). První
díl líčí její životní a literární počátky, druhý předválečné a válečné údobí
zrodu existencialismu a působení hnutí odporu za okupace, třetí díl se
zabývá celou poválečnou dobou až do roku 1960.
Další významná díla Simone de Beauvoir jsou: Tous les hommes sont mortels
(Všichni lidé jsou smrtelní), 1946, román; L´Amérique au jour le jour
(Amerikou den za dnem), 1950, cestopisná reportáž; Priviléges (Privileje),
1955, eseje; La longue marche (Dlouhý pochod), 1957, esej o Číně. Po
Sartrově smrti vydala La cérémonie des adieux suivi de Entretiens avec Jean
Paul Sartre (Rozhovor s Jean-Paul Sartrem), 1984, rozhovory a korespondence.
Simone de Beauvoir zemřela 14. dubna 1986 v Paříži.
Eva Vránková
Poznámky
1) Existencialismus je filosofický směr, který se původně rozvinul na
půdách německých univerzit krátce před první světovou válkou. Hlavním zájmem
existencialistů byly úvahy o existenci člověka. Mezi základní teze patřilo
například to, že člověk je osobně zodpovědný za svůj život, že existenci
nelze popsat racionálními kategoriemi, lze ji pouze nepřímo zakusit.
Existence nemá žádné substanciální jádro a její analýza je možná jen z toho
hlediska, “že” jest a “jak” jest. Zvláště ve francouzském existencialismu
bylo běžné uchylovat se při rozkrývání existenciálních stavů k jejich
demonstraci prostřednictvím literárního zpracování.
2) Sartre, Jean-Paul (1905 – 1980), francouzský filosof a spisovatel,
představitel existencialismu. Po druhé světové válce se angažoval ve
francouzské i mezinárodní politice, věnoval se analýzám tehdejší situace,
psal politické komentáře. Kromě vlastní literární tvorby (romány, eseje,
dramata) věnoval pozornost teoretickým problémům estetiky a literatury.
3) cit. Patočka, J.: Francouzský existencialismus a Simone
Beauvoirová (doslov) IN: Beauvoirová, S. (1967): Druhé pohlaví. Orbis,
Praha. s. 390.
4) Angažovaná literatura je označení pro literaturu mravně a
politicky bojující.
Literatura
http://www.trincoll.edu/depts/phil/philo/phils/beauvoir.html
http://www.connect.net/ron/beauvoir.html
http://www.philosophypages.com/ph/beav.htm
http://www.kirjasto.sci.fi/beauvoir.htm
Kolektiv autorů: Filosofický slovník (1995). FIN, Olomouc.
Patočka, J.: Francouzský existencialismus a Simone Beauvoirová (doslov)
IN: Beauvoirová, S. (1967): Druhé pohlaví. Orbis, Praha.
|