|
Cixous, Hélèn (1937) | RPM č. 9
Francouzská spisovatelka a esejistka. Spolu s L. Irigaray a
J. Kristevou patří mezi nejvýznamnější francouzské postlacanovské a
poststrukturalistické feministky. Její pojetí rodové diference vychází
zejména z Lacanovy a Freudovy psychoanalýzy, Saussurova strukturalismu a
Derridovy dekonstrukce.
Narodila se v Oran, v Alžírsku, avšak studovala ve Francii, kde v roce 1968
obhájila svoji disertační práci o Jamesi Joyceovi. Učila na celé řadě
univerzit po Francii: Université de Bordeaux (1962), Sorbonne (1965-67) a
Nanterre (1967). Krátce po studentských bouřích roku 1968 se podílela na
založení experimentální a alternativní Université de Paris VIII ve Vincennes
(spolu s Cixous zde působili Gérard Genette, Michel Foucault, Tzvetan
Todorov, Félix Guattari a Gilles Deleuze). Publikuje od roku 1967, přičemž
doposud vydala více jak padesát děl: romány, teoretické statě, eseje a
divadelní hry. Je spoluzakladatelkou (spolu s Todorovem a Genettem)
strukturalistického magazínu Poetique. V roce 1974 Cixous založila Centre de
Recherches en Etudes Féminines, které bylo prvním centrem tohoto typu v
Evropě. V současné době žije v Paříži, kde působí na Université de Paris
VIII.
Klíčové pro feministickou kritiku jsou její vzájemně provázané (re)definice
nevědomí, ženské sexuality a l´écriture féminine. Mottem jejího díla je
osvobození subjektu ze svírajících a represivních dichotomií, které
strukturují jazyk, myšlení a kulturu západního fal-logo-centrického světa
(tedy světa soustředěného kolem falu a loga).
Dle Cixous je dichotomie muž/žena založena na univerzalizaci mužství jakožto
atributu člověka, čímž je reprodukován patriarchální řád a ženy jsou
podřizovány mužům. Proto je podmínkou ženské emancipace relativizace těchto
dichotomií, přetvoření protikladů v pouhé rozdíly, které si již nenárokují
univerzální platnost.
Cixous radikalizuje Lacanovu strukturalistickou psychoanalýzu Derridovou
poststrukturalistickou dekonstrukcí. Jejím cílem je rozvíjet takové
strategie emancipace, které rozruší samotnou logiku identity a
hierarchických protikladů a na místo nich ustaví rovnostářský pluralismus a
anarchické zmnožování rozdílů. Toho lze dosáhnout dle Cixous tím, že
maskulinní struktura kultury bude nahrazena femininní strukturou, která je
ve svém základu decentrovaná. Proto Cixous vyzývá ženy k tomu, aby začaly
hledat adekvátní umělecké i životní formy svého výrazu, aby se začaly
vyjadřoval “ženským” způsobem, aby v sobě nechaly promluvit ženu.
“Ženskost” – jakožto neesencialistická alternativa “ženství” produkovaného
patriarchální kulturou – je v patriarchátu potlačována. Cixous “ženskost”
vymezuje zejména na základě specifické formy ženské sexuality, kterou
popisuje termínem jouissance. Jouissance odkazuje k tělesné rozkoši, která
přichází v momentě zhroucení kultury do přírody. Tato specificky ženská
rozkoš je vždy spojena se ztrátou sociálně konstruovaného a tudíž
disciplinovaného Já, je útěkem z vlivu ideologie, která formuje naši
subjektivitu. Jouissance je organická rozkoš těla zbaveného kontroly.
Dalším inherentním rysem ženské sexuality je bisexualita. Cixous však
bisexualitou nemíní androgynní subjekt, nýbrž subjekt, ve kterém je
potlačena jak maskulinita tak feminita. Bisexualita odkazuje spíše k
sexuální mnohoznačnosti subjektu, k jeho otevřenosti. S tímto souvisí i boj
za redefinici ženského kastračního komplexu. Dle Cixous je nutno vnímat
absenci penisu ne jako prokletí, nýbrž jako požehnání. Ženy mají radostně
přitakat svému údajnému vykleštění, jehož symbolem je dle Cixous smích
Medůzy. Pohled na tuto mýtickou postavu petrifikuje, což bylo dle Freuda
důsledkem kastrační úzkosti (Medůza zastupuje ženské genitálie, při pohledu
na něž si chlapec uvědomí, že by mohl být vykastrován). Smích Medůzy je pak
přitakáním těm rysům žen, které patriarchální společnost chápala jako
příznak jejich méněcennosti. Žena musí přestat poměřovat svou existenci
mužskými kritérii a začít se vyjadřovat ze svých vlastních zdrojů, které se
nacházejí zejména v lacanovském imaginárnu, předoidipovské vrstvě psýché, v
tělesném spíše než symbolickém.
V tomto kontextu Cixous vymezuje koncept l´écriture féminine, tedy takovou
formu psaní, ve které se ženy zbaví všech patriarchálních pout a
hierarchických dichotomií a vyjádří se v souladu se svým ukotvením v
imaginární říši a v souladu se svou specifickou sexualitou. Psaní tak
vytvoří odcenzurovaný vztah ženy k vlastní sexualitě. Proto žena musí nechat
psát své tělo. Specifická forma ženského nevědomí a sexuality (jouissance)
se totiž, podobně jako v případě Freudovy hysterické pacientky Dory, může
projevovat v tělesných symptomech. Tělo tak hovoří o tom, co vědomí
nepřipustí, nevědomí se vpisuje přímo do těla.
Nechat psát tělo, tedy představuje stav, kdy tělo fyzicky reaguje na text (v
tomto kontextu Cixous zavádí neologismus “sext” složený ze slov “sex” a
“text”). Sext musí vyjadřovat takovou formu rozkoše (jouissance), která je
mimo jazyk, mimo fal-logo-centrismus, mimo diskurz. Ženská sexualita je
nereprezentovatelná v rámci fal-logo-centrického symbolického řádu. Ženský
jazyk a formy vyjadřování nedávají v symbolickém světě smysl. Ženské psaní
totiž smaže rozdíly mezi mluvou a textem, mezi řádem a chaosem, mezi smyslem
a nesmyslem.V posledku je l´écriture féminine nedefinovatelné a
nepopsatelné, neboť definování znamená určení místa v určité struktuře, což
femininní psaní vylučuje. Nelze jej popsat, teoreticky uchopit a pochopit.
To však neznamená, že neexistuje. Nelze jej definovat, lze si jej však
představit.
Hlavním cílem ženského psaní je podkopání binárních opozic a prostředkování
ryze ženské sexuality a formy myšlení a bytí. Cixous usiluje o rozvíjení
nedichotomických uměleckých a životních forem a způsobů reprezentace. Proto
ve svých textech hojně užívá parodie, paradoxu, metafory, protikladu. Její
psaní je extatickým stavem mysli a těla, její koncept l´écriture féminine má
poskytovat únik z kulturního, náboženského, sexuálního a jazykového systému
represe.
Cixous je přesvědčena, že žádné sociální změny nelze docílit bez změny
jazyka. Proto jí jde o překonání systému jazyka, myšlení a kultury založené
na hierarchických protikladech. Kulturně-symbolická emancipace je totiž
podmínkou emancipace ekonomické a politické.
Mezi významná díla H. Cixous (z nichž většinu vydala ve francouzském
feministickém vydavatelství Des Femmes) patří: Le prénom de Dieu (1967),
Dedans (1969), Le Troisième Corps (1970), Prénoms de personne (1974), La
Jeune née (1975), Souffles (1975), Le rire de la Méduse (1975), Portrait de
Dora (1976), Vivre l´orange (1979), Le Livre de Promethea (1983), Entre
l'écriture (1986), Hélène Cixous: Photos de racines (1994).
Michal Šimůnek
Literatura
Barša, Pavel 2002. Panství člověka a touha ženy. Feminismus mezi
psychoanalýzou a postrukturalismem. Praha: SLON.
Gallop, Jane 1982. The Daughter´s Seduction. Feminism and Psychoanalysis.
Ithaca, New York: Cornell University Press.
Sarup, Madan 1993. An Introductory Guide to Post-structuralism and
Postmodernism. New York, London, Toronto, Sydney, Tokyo, Singapure:
Hemel Hempstead.
Sellers, Susan (ed.) 1988. Writing Differences: Readings From the Seminar
of Hélèn Cixous. New York, N.Y: St. Martin´s Press.
Shiach, Morag 1991. Hélèn Cixous: A Politics of Writing. London:
Routledge.
www.erraticimpact.com/~feminism/html/women_cixous.htm
www.colorado.edu/English/engl2010mk/cixous.lec.html
www.egs.edu/resources/cixous.html
www.engl.niu.edu/wac/cixous_intro.html
|