|
Hegemonie | RPM č. 11
Významný koncept hegemonie se v odborné
terminologii mediálních a komunikačních studií – a nejen jich – objevil
zásluhou italského myslitele Antonia Gramsciho (1891 – 1937). Ten hegemonií
označuje schopnost dominantních tříd uplatňovat ve společnosti sociální a
kulturní vůdcovství, jež však není realizováno přímo prostřednictvím násilí,
ale spíše nepřímo – prostřednictvím ekonomické, politické a kulturní
manipulace.
Hegemonie se stala středem intelektuálního projektu, ve kterém se Gramsci
snažil popsat a vysvětlit základy kontroly mínění veřejnosti v rozvinutých,
pozdně moderních, kapitalistických společnostech. Gramsci pracuje se dvěma
mody kontroly sociálních a kulturních formací. Prvním je dominance, druhým
je souhlas či konsensus. Dominance jako nadvláda dominantní třídy za použití
fyzické síly je podle Gramsciho typická především pro starší společnosti, v
moderních společnostech převládá souhlas založený na jakémsi oboustranně
výhodném „výměnném obchodu“ mezi vedoucí politickou silou a ovládanou masou.
Podle Gramsciho je hegemonie v moderních parlamentních režimech
charakterizována kombinací síly a souhlasu, které se vzájemně vyvažují, aniž
by síla významně převažovala nad souhlasem.
Hegemonii musíme oddělit od dalších pojmů obcujících s mocí, jako je
například ideologie, jež odkazuje k záměrnému zkreslování sociální reality
za účelem prosazení určitých zájmů. Na druhé straně spektra stojí hodnoty,
které vyjadřují sdílené sociální normy spojující rozdílné sociální vrstvy a
třídy. Gramsciho koncept hegemonie je situován mezi ideologií a hodnotami.
Na rozdíl od hodnot je hegemonie politicky konstituována a na rozdíl od
ideologie neodráží instrumentální zkreslení a manipulaci obrazů a informací.
Moc hegemonie jako takové je permanentně uskutečňována skrze kulturní
hodnoty, normy, názory, přesvědčení, mýty a tradice. Ty zdánlivě „patří
lidem“ a existují mimo partikulární vládní a třídní systém, nicméně slouží k
ochraně stávajícího mocenského pořádku. Proto je v mediálních studiích
hegemonie považována za mocnější a přesvědčivější mocenský nástroj než
ideologie, neboť hegemonie je skrytá, plíživá a diskursivní, její síla je ve
znakové podstatě mediovaných obsahů. Tyto znaky šířící hegemonii nemusí být
recipienty mediovaných obsahů nutně a jednoduše ztotožňovány s mocenským
bojem nebo uskutečňováním nadvlády tříd či sociálních skupin a obecně s
politikou vůbec.
Síla hegemonie je postavena na třech vzájemně provázaných pilířích. Prvním z
nich je pilíř ideový, kterým je tradice. Ta dává uměle konstruované
hegemonii zdání přirozenosti a neměnnosti, spojuje jednotlivce s minulostí,
která tak získává mytický status. Druhý pilíř hegemonie je institucionální.
Instituce jako církev, masová média, škola či celý vzdělávací systém jsou
ovládány dominantní třídou a většinou jsou také v jejím vlastnictví. Tyto
instituce v praxi realizují přenos tradic a hodnot vyznávaných mocenskou
elitou a patří tedy mezi nejzásadnější síly formující dominantní konsensus
ve společnosti. Třetí pilíř hegemonie, který můžeme nazvat jako procesuální,
slouží k utváření homogenních sociálních formací. V tomto hegemonickém
procesu jsou nejrůznější opoziční, reformátorská, kvazirevoluční či
antisystémová hnutí a osoby inkorporovány do nitra systému. Zde již
nepředstavují nebezpečnou sílu útočící či potenciálně ohrožující hegemonii
stávající dominantní třídy, ale neškodnou a – především – systémovou entitu.
To ovšem neznamená, že hegemonie jedné vládnoucí skupiny nad podřízenou
masou je nutně stálá a nezničitelná, stejně jako to neznamená, že existuje
pouze jedna hegemonie. Gramsci ve svém ideovém konceptu nachází místo pro
hegemonii i pro kontra-hegemonii. Kontra-hegemonie označuje sociální či
mocenskou formaci odlišující se od té právě vládnoucí. Hegemonie tak
rozhodně nemá totalitární charakter, naopak připouští možnost změny dočasné
mocenské konfigurace, která neustále čelí kontra-hegemonním praktikám
podřízených sociálních skupin. Podle Gramsciho je žádoucí, aby
kontra-hegemonní síly neustále vyzývaly síly hegemonní na „ideový souboj“ o
vůdčí mocenské postavení ve společnosti. Gramsci ze své marxistické pozice
pojímal koncept hegemonie jako výzvu k boji.
Ivo Krsek
Literatura:
Gramsci, A. 1983. Selections from the Prison Notebooks. New York:
International
Publishers
Herman, E. S. – Chomsky, N. 1988. Manufacturing Consent. New York:
Pantheon Books
Jenks, Ch. 1995. Culture. London, New York: Routledge
Kouřil, V. 2003. „Předpoklady liberálního dorozumívání: Model propagandy E.S.Hermana
a
N. Chomského.“ In: Média a realita, ed. by Volek, J., Binková, P.,
Brno: FSS MU Brno
Mosco, V. 1996. The Political Economy of Communication. London,
Thousand Oaks ,
New Delhi: SAGE Publications
|